Přednáška Abouhani Abdelghani

Abouhani Abdelghani
Profesor Ústavu urbanistiky a generální inspektor městského plánování a architektury

Od medíny k městu: století urbanistických změn
Ze všech oblastí, které prošly v Maroku revolucí, se zdá stát v popředí zejména urbanistika a následný růst populace. Během jednoho století vzrostl počet obyvatel ze tří milionů v roce 1900 na více než 35 milionů v roce 2014. Městská populace prudce narostla z méně než 500.000 na 18 milionů obyvatel. Tato skutečná demografická a urbánní revoluce, provázená nesčetnými ekonomickými, sociálními, poltickými a kulturními změnami a proměnami tváře moderního Maroka, probíhala v několika fázích. Nejprve váhavě v přímořských městech v druhé polovině 19. století, posléze s narůstajícím tempem za koloniálního období, aby výrazně zesílila v rozmezí let 1960 až 1994 a ustálila se na přelomu roku 2000.
Po více než jedno tisíciletí byly medíny ohniskem intenzivního a vzkvétajícího městského života, které se paprskovitě šířilo severně od Andalusie a směrem k jihu do subsaharské Afriky
až k Timbuktu a dál. Vedle architektonických a kulturních památek se městský život soustředil kolem několika institucí, jako byly mešity, zawije, habous, madrasy a kasbahy a různé obchodní spolky, což přispívalo k organizaci a soudržnosti města. Teritoriální organizace byla směrována dovnitř a rozložena kolem imperiálních měst Marrákéše, Fásu a Meknesu.
Šok francouzského protektorátu a ekonomická, sociální a politická transformace z něj vyplývající způsobily narušení urbánního prostoru a územní organizace země. Maroko se mělo stát zkušebním teritoriem pro nové, rádoby experimentální urbánní plánovací postupy. V roce 1914 navrhl a zrealizoval Henri Prost, architekt francouzského koloniálního administrátora Lyauteyeho, rozvojové plány deseti po evropsku uspořádaných měst. Toto první období historie marockého městského plánování je poznamenáno téměř úplným popřením marockých tradic a veškerá administrativní struktura a nové právní uspořádání se soustředily na problémy měst stavěných podle evropského vzoru a na jejich odpovídající rozvoj.
Důsledkem této segregační politiky bylo, že městské plánování se omezilo jen na části rozvíjené podle evropského způsobu, a ostatní urbánní prostor byl ponechán samovolnému růstu bez jakékoli regulace. Docházelo tak k zahušťování medín a šíření nelegálních douarů a slumů.
Nezávislé Maroko se musí vyrovnat se třemi výzvami: zvládnout výrazný nárůst populace (3 % ročně během prvních dvou desetiletí nezávislosti); rovnoměrné rozdělení lidí, zdrojů a aktivit po celé zemi; přestavbu měst tak, aby mohla nabízet veškeré služby, a renovaci medín s obnovou jejich architektonického dědictví a přidáním nových funkcí. Pro vládu to znamená vypořádat se během tohoto období s nesmírně obtížnými úkoly.