English
Devatenácté století bylo obdobím značného ekonomického a duchovního růstu, dobou, kdy probíhalo bulharské národní obrození. Mnoho malých podhorských měst v Bulharsku získalo ekonomický potenciál díky chovu ovcí, výrobě vlněných látek, těžbě rud a samozřejmě obchodu a půjčování peněz (prototyp bankovnictví) v politické a administrativní struktuře Osmanské říše. Někteří obyvatelé Plovdivu, kteří se zabývali mezinárodním obchodem, otevřeli kanceláře v zemích západní Evropy a v Rusku a ve městech jako Istanbul, Šanghaj, Damašek atd.
Kromě toho, že obchodovali, byli vystaveni působení cizích kultur a přiváželi domů návrhy na stavbu nových typů domů, nového designu a výzdoby interiérů.
Ekonomický rozkvět podporoval výstavbu nových kostelů, a tak soustředil stavbaře, ikonopisce, řezbáře a další řemeslníky do velkých měst. Prosperující stavitelství kostelů a klášte- rů vydláždilo cestu k vytvoření středisek ikonografie v Bulharsku, jako Trjavna, Samokov, Bansko a Odrin (Drinopol, nyní Edirne v Turecku). Představitelé těchto „škol“ pracovali a putovali nejen po bulharských zemích, ale i v sousedních balkánských zemích a dále v cizině. Jejich umění bylo netradiční. Zaváděli některé západoevropské vzory, některé rysy charakteristické pro baro- ko a rokoko, jasnější barvy a bohatší výzdobu rouch světců, zaváděli krajiny a panoramata i za- jímavé detaily ve scénách ze života světců. Umělci se kromě toho začali zajímat o perspektivní kresbu, prostor a objem v malbě. Tvořili nejen ikony, ale i nástěnné malby a nádherně vyřezáva- né ikonostasy – nejkrásnější příklady bulharského církevního umění. Tyto skupiny umělců se nazývají „školy“, protože mistři každé školy předávali talent a dovednost umělecké praxe nebo řemesla z otce na syna. Největší škola v Trjavně pozůstávala až z více než třicet rodin po genera- ce nepřetržitě specializovaných na určité řemeslo.
Svatá hora Athos v Řecku je největším střediskem na Balkáně, v němž se uchovávají a vytvářejí předměty všeobecné úcty. Navíc tam probíhá také obrovská syntéza balkánského křes- ťanského umění. Jsou tam chráněny svatyně víry porobených balkánských národů z doby hege- monie Osmanské říše. V každém z pravoslavných klášterů se uchovávají středověké zázračné ikony, které byly po několik staletí kopírovány. Ikona sv. Bohorodičky Trojruké je kopie zázračné ikony z Chilandarského kláštera obohacená o vyobrazení světců. Centrálním vyobrazením je sv. Bohorodička Hodigitria s Ježíškem na pravé ruce, lehce obrácená doleva. Dva andělé ji koru- nují na Královnu Nebes. U Ježíškovy levé nohy je namalována třetí ruka. Tato ikonografie se spojuje se zázračným uzdravením ruky sv. Jana z Damašku, odťaté damašským chalifou. Zázrak nastal po jeho usilovných modlitbách k Matce Boží u její ikony. Z vděčnosti jí věnoval stříbrnou ruku, kterou vložil na ikonu, známou od té doby jako sv. Bohorodička Trojruká. V dolním poli jsou vyobrazeni sv. Jiří, sv. Démétrios, sv. Mikuláš, sv. Charalampios a sv. apoštol Lukáš, o němž se věří, že vytvořil první ikonu s obrazem sv. Bohorodičky.
Ikony zobrazující sv. Bohorodičku Truchlící se objevují již ve 12. století. V 15. století se plně rozvinuté ikonografické schéma Truchlící Madony rozšířilo v četných ikonách krétských ikonopisců. Nejvýznamnějšími jsou ikony Andrease Ritsose (1421 – 1492) narozeného v Kandii, dnešním Iraklionu, na Krétě. Trjavenští ikonopisci 19. století pokládali tento typ Madony za přímo převzatý z děl italského malíře Guida Reniho. Pravděpodobně znali jeho díla díky rytinám, které byly na Balkáně rozšířené. Svatá Bohorodička je vyobrazena se skloněnou hlavou a sepnutýma rukama, obrácená doprava k miniaturnímu vyobrazení Ukřižování Ježíše Krista na Golgotě.
Nad ním je v oblacích vyobrazen Bůh Otec. Pod ústředním portrétem jsou vyobrazeni sv. Petr a Pavel s modelem kostela v rukou a po obou stranách Církevní otcové sv. Mikuláš a sv. Basil.
Tato ikona opakuje ikonografické schéma korunovace sv. Bohorodičky dvěma anděly s Ježíškem, který je na její pravé ruce. I zde je u nožičky dítěte třetí ruka. V dolní části ikony jsou vyobrazeni sv. Mikuláš a sv. Charalampios a mezi nimi sv. Konstantin a Helena. Kompozice má stylové znaky západoevropského malířství s barokní charakteristikou detailů, ačkoli dekorace je elegantně prostá.
Ikonografie tohoto díla je spojena s velmi uctívanou ikonou v Ivironském (gruzínském) klášteře, ležícím u stejnojmenného zálivu, kde Matka Boží poprvé vstoupila na půdu Svaté hory.
Ikona je v kostele nesoucím jméno sv. Bohorodička Portarica, zvláště pro ni postaveném, vlevo od hlavního vchodu do kláštera a je jeho ochranitelkou. O této ikoně existuje řada legend.
Pod vyobrazením sv. Bohorodičky s Ježíškem jsou namalováni ještě sv. Archanděl Michael, sv. Mikuláš a sv. Charalampios (divotvorci a léčitelé).
Sv. Ivan Rilský je nejuctívanějším bulharským světcem, nebeským ochráncem bulhar- ského národa. Byl zakladatelem největšího kláštera v Bulharsku – Rilského kláštera. Sv. Ivan Ril- ský žil v 9. století a zasvětil celý svůj život službě Bohu. Jako mnich putoval po různých místech a nakonec se usadil ve velké pustině pohoří Rila, kde založil klášter. Vykonal mnoho zázraků, za svého života i po smrti. Světec je zobrazen jako celá postava v mnišském oděvu. Ve všech čty- řech rozích ikony jsou představeny scény z jeho života – Sv. Ivan se svým synovcem Lukou, Sv. Ivan s bojovníky bulharského cara Petra, Zesnutí sv. Ivana Rilského a Přenášení ostatků světce do Rilského kláštera. Sv. Ivan Rilský je uctíván na Svaté hoře Athos, na Balkáně a v Rusku.
Triptych představuje tradiční schéma obrozeneckých domácích ikon. Ve střední části je vyobrazena sv. Bohorodička Královna Nebes, korunovaná dvěma anděly. Drží Ježíška oblečené- ho do biskupského šatu se žezlem a říšským jablkem v ruce, symboly pozemského světa, před- stavující ho jako Krista Vševládce. Vlevo od sv. Bohorodičky je váza s květy jako symbol Zvěstování. Obě křídla triptychu mají stejné ikonografické schéma tří řad. V jejich horní části jsou vyobrazeni dva archandělé. Ve střední řadě jsou vlevo dva světci a vpravo dvě světice. Zcela dole jsou dva nejvíce uctívaní světci-bojovníci na koních – vlevo sv. Jiří zabíjí draka, vpravo sv. Démétrios zabíjí Antikrista. Na svatozáři sv. Bohorodičky je stříbrný oklad, dárek od donáto- ra k vykoupení hříchů.
Syžet s korunovací sv. Bohorodičky se objevuje poprvé v dílech západoevropských malířů ve 12. století, kdy Pannu Marii korunovali andělé, Ježíš Kristus, Bůh Otec nebo sv. Trojice.
V 17. – 18. století projevili zájem o tuto kompozici ortodoxní malíři. Na Athosu ji vyryl mnich Danail v r. 1836. V dolní části ikony jsou vyobrazeni ještě sv. Ivan Rilský, sv. Sáva a sv. Simeon Srbský a sv. Stylianus.
Sv. Eleutherius, Říman vznešeného původu, získal křesťanské vychování od své matky Antie a byl pokřtěn samotným apoštolem Pavlem. Dostalo se mu i dobrého vzdělání a začal svou službu Bohu velmi mlád. V patnácti letech byl římským biskupem Anakletem ustaven za diákona a když mu bylo osmnáct let, stal se presbyterem (knězem). Ve dvaceti letech byl uveden do hod- nosti biskupa Illarského. Jako dobrý pastýř pečoval dobře o své ovečky a jejich počet každý den narůstal. Za panování císaře Hadriána byl v r. 120 vznešený Eleutherius za svá neohrožená kázá- ní o Kristovi podroben krutému mučení, které přežil a byl poté sťat. Biskupovi následovníci prý navrátili jeho ostatky do Avlony (dnešní Valony v Albánii).
Zájem o sv. Cyrila a Metoděje, kteří jsou zváni slovanskými zvěrozvěsty, posílil v obdo- bí bulharského národního obrození. V roce 1857 zavedla bulharská církev oficiální připomenutí obou světců 11. května. Tento den byl vyhlášen za Svátek písma. Ikony s jejich vyobrazeními jsou v chrámech na celém bulharském území.
Tato ikona se poněkud liší od mnoha jiných ikon obou světců, které obvykle dodržují stejné ikonografické schéma, typické pro malíře trjavenské školy. I když jí části malby chybějí, ukazuje ikona slavnostní obrazy světců, vytvořené v jasných, živých barvách, s ozdobami na oděvech – sv. Cyrila vlevo v mnišském a sv. Metoděje vpravo v biskupském rouchu. Horní část rámu je bohatě zdobena. Přímo pod obloukem, v němž jsou světci, držící svitek s bulharskou abecedou (cyrilicí), umístěni, je vyobrazen Ježíš Kristus Žehnající v zářícím světle.
Bulharští ikonopisci mají ustálené ikonografické schéma pro zobrazování sv. Cyrila a Metoděje. Obvykle jsou vyobrazeni jako celé postavy, na pozadí krajiny, v rukou drží bulharské písmo (cyrilici). Někdy se zobrazují v mnišském šatu, ale častěji v biskupských rouchách.
Papež Jan Pavel II. vyhlásil svaté bratry Cyrila a Metoděje patrony Evropy.
Ikona se shodným ikonografickým schématem byla vytvořena trjavenským ikonopiscem Zachariem Caňuvem v r. 1856. Ikonopisec Nedko využil pro svou ikonu pravděpodobně kopíro- vání. Rozdíl mezi oběma díly je pouze v různém přístupu k zobrazování osob a trochu tmavší ba- revnost tohoto díla. Syžet je tento: Prorok Eliáš zestárl. Přiblížila se doba jeho odchodu k Pánu. Bylo to dáno na vědomí nejen jemu, ale i jeho učedníkovi Elíšovi. Oba došli na břeh řeky Jordán. Eliáš si svlékl plášť, svinul jej a udeřil jím o vodu. Voda se rozestoupila na dvě strany a oni přešli po suchu. Společně pokračovali dál. Náhle se objevil ohnivý vůz s ohnivými koňmi a rozdělil je. A v tomto voze byl prorok Eliáš vzat ve vichru do nebe před očima svého ohromeného učední- ka, na něhož padl prorokův plášť. Ikonografie syžetu byla obohacena o čtyři scény ze života svět- ce v dolní části ikony.
Jeruzalémie je panoramatická malba, zobrazující různé biblické a evangelijní scény, které vytvářejí barvitou představu o Svatém městě Jeruzalémě a o všech kultovních místech v Palestině, kam může věřící křesťan vykonat pouť. Výroba jeruzalémií byla jedním z četných
řemesel v Jeruzalémě, která vyráběla v obrovských množstvích suvenýry pro tisíce poutníků ve městě. Mají různé rozměry od 100 x 60 cm do 300 x 180 cm (někdy i větší).
Jeruzalémie se patrně utvářela jako umělecké dílo na základě literárních pramenů. Nej- spíše to byly průvodce na poutě, které se objevily již v raném středověku a pomáhaly poutníko- vi v jeho přání navštívit všechna svatá místa ve městě a jeho okolí. Tisky s pohledy na svatá mís- ta, která ilustrují tyto příručky (proskynitariony) pro poutníky, možná inspirovaly ikonopisce, aby vytvořili jednu celobarevnou ilustraci všech poutnických objektů. Nemáme informace o přesné
době, kdy se objevila tato rozměrná díla poprvé, ale nebylo to později než na konci 17. století. Spolu s četnými dárky – perleťovými kříži a ikonami, růženci, svíčkami, mýdly, olivovými a pal- movými ratolestmi a množstvím dalších suvenýrů – přinesl poutník domů i jeruzalémii, jako
svědectví o své pouti. Jeruzalémie se uchovávala doma nebo byla darem pro místní kostel.
Ikonografické schéma panoramatického vyobrazení vyplňuje horizontálně i vertikálně
celé pole obrazu. V horní části je Stvoření světa podle knihy Genesis a scéna Posledního soudu s Ježíšem Kristem jako Soudcem Nejvyšším (nebo prelátem), s apoštoly kolem něho. Levá část
ve vertikálním směru je věnována sv. Bohorodičce se scénami z jejího života, zatímco pravá je
věnována životu Ježíše Krista. Ve středu panoramatické malby je v průřezu zobrazen velký
chrám Zmrtvýchvstání Krista. V levé části je malý chrám Božího hrobu. Kolem těchto hlavních
staveb rozmisťovali jednotliví malíři další biblické a evangelijní scény související s podobenství- mi a příběhy, inspirované apokryfními texty. V dolní části, obvykle uprostřed, se ponechávalo
prázdné místo, které se vyplnilo jménem objednavatele, nového poutníka. Někdy, jako v tomto případě, tam vložil signaturu i malíř.
Tato ikona je dílem známého bulharského ikonopisce poloviny 19. století, představitele a zakladatele tzv. odrinské školy. Její ikonopisci využívali západní vzory, a pravděpodobně i uče- ní západních mistrů, pro realistickou stavbu figur, interiérů a krajin.
Podle hagiografických pramenů se sv. mučedník a divotvorce Menas narodil ve městě Niceous v Egyptě. Byl voják a odmítl se vzdát křesťanské víry, proto byl za vlády císaře Maximiana mučen a pak sťat ve městě Kotyaes ve Frýgii.
Obřezání Ježíše Krista je církevní svátek související s obřadem zavedeným Starým záko- nem za patriarchy Abrahama. Svátek byl zaveden již ve 4. století jako svátek Páně. V Novém zákoně se obřezání vztahuje ke křesťanskému křtu jako archetyp. Tento obřad vykonali na malém Ježíškovi osmého dne od jeho narození dva vysocí kněží v přítomnosti Panny Marie a sv. Josefa. Ikona patří k primitivnímu proudu bulharského ikonopisu.
Anděl znamená zvěstovatel, posel, jehož prostřednictvím Bůh zvěstuje svou vůli lidem. Archanděl, z řečtiny, znamená anděl vysoké hodnosti, vrchní anděl. Archandělé jsou součástí nebeského vojska a archanděl Michael je mezi nimi první, někdy je nazýván archistratég. Je ochráncem Pravé Víry, nebeským soudcem, tudíž má právo trestat lidské hříchy a odnáší duše mrtvých do nebe.
Liturgická pravidla v chrámu vyžadují, aby v ikonostasu (přepážce z ikon a nábožen- ských maleb, oddělující v pravoslavném kostele loď od oltáře – svatyně – byly povinně dva vstu-
py nebo páry dveří. Jsou to centrální vstup, jehož dveře se nazývají královské a na severní stra- ně dveře Prothesis (Prothesis v řečtině znamená Obětní Stůl, umístěný severně od Svatého stolu ve svatyni). Je-li chrám velký, jsou tam i třetí dveře, diákonské.
Malířská výzdoba zde představených královských dveří je dílem významného bulhar- ského obrozeneckého umělce Zacharije Zografa (Zacharij Malíř) (1810 – 1853). Je jednou z jeho raných prací. Královské dveře, často složitě vyřezávané, jsou obvykle zdobené třemi řadami dekorací. V případě tohoto exponátu je v dolní části obou křídel základní řada. V centrální části je téměř vždy scéna Zvěstování: vlevo je archanděl Gabriel a vpravo Theotokos (sv. Bohorodička). Na obou deskách v horní části dveří se také tradičně zobrazují vlevo prorok Šalomoun a vpravo prorok David.
Velice reprezentativní a bohatě zdobený triptych věnovaný světcům, kteří byli bojovní- ky a jezdci. V prostřední části triptychu je vyobrazen sv. Jiří na koni, zabíjející draka. Nese epite- ton „Tropeoforos“ (Vítězný). Na pozadí bohatě vykreslené krajiny je věž královského paláce s krá- lem a královnou, kteří mu předávají klíče od pevnosti. Je tam i zachráněná královská dcera. Za zády světce sedí na koni chlapec se džbánem v ruce a ručníkem přes rameno. Je to odkaz na zázrak – Sv. Jiří zachraňující chlapce ze zajetí. Na levém křídle triptychu je zobrazen sv. Menas (Mina) jedoucí na koni doprava a na pravém sv. Démétrios jedoucí na koni doleva. Na levém kříd- le dole je donátorský nápis v řečtině, sdělující, že dárci byli obyvatelé Filipopole (Plovdivu) a uvádějící rok 1849.
Podle hagiografických textů se sv. Marina narodila na konci 3. století v Antiochii Pisidské v rodině pohanského kněze. Byla pokřtěna svou kojnou, která byla křesťanka. Když se to rozzu- řený otec dozvěděl, dcery se zřekl. Na rozkaz Olybria, prefekta Římské východní diecéze byla uvržena do temnice, krutě mučena a za vlády císaře Diokleciána popravena.
V bulharském folkloru je světice nazývána sv. Marinou Ohnivou – je spojována se třemi červencovými dny s nejvyšší teplotou (bulharsky goreštnici). Je uctívána jako léčitelka a ochrán- kyně před morem. Proto je Marina na mnoha ikonách zobrazována, jak drží v ruce ďábla – sym-
bol smrtelné nemoci.
Na této ikoně drží světice levou rukou za rohy ďábla v okovech a rozpřahuje se kladivem
v pravé ruce, aby netvora udeřila. V horním levém rohu jí žehná Kristus na oblacích.
Sv. Démétrios, který žil ve 3. století, se narodil v Soluni v rodině tajných vyznavačů křes- ťanství. Císař Maximián ho jmenoval velitelem vojska a poslal mu rozkaz pronásledovat křesťany. Mladý voják tento rozkaz nesplnil a přiznal se císaři, že on sám je křesťan. Byl uvržen do žaláře a v noci ho vojáci zabili kopím.
Po letech postavili věřící, kteří ho tajně pohřbili, nad jeho hrobem kostelík. Sv. Démétri- os a ostatní světci-bojovníci jako sv. Jiří, sv. Theodor Tyron a sv. Teodor Stratelat („Generál“) se vždy těšili velké úctě a panovníci středověkých slovanských států je vyhlašovali za své patrony
a nebeské vojevůdce jejich vojsk.
Ikona je dílem trjavenského malíře, který měl slabost pro krajinná pozadí, eleganci
zobrazení a bohatství barev a zlacených ornamentů. Světec je zobrazen na červeném koni
jedoucím doleva, ve vojenské zbroji, jak kopím zabíjí nepřátelského vojáka nebo císaře, který
nařídil jeho mučednickou smrt.
Svatý Petr byl jedním z dvanácti apoštolů učedníků Ježíše Krista na jeho pozemské pouti. Po jeho ukřižování apoštolové dále šířili Kristovu víru. Sv. Petr navštěvoval kostely v Judeji, Galileji, Samařsku a později v Sýrii, Antiochii, Egyptě a na mnoha dalších místech. Mnohokrát byl za svou kazatelskou činnost králem Herodem uvržen do žaláře. Kolem roku 50 přišel do Jeruza- léma, kde se konal Apoštolský sněm. Po smrti sv. Bohorodičky znovu hodně cestoval a přibližně v r. 67 přibyl do Říma. Za vlády císaře Nerona a jeho pronásledování křesťanů byl sv. Petr zajat. Bylo mu 75 let, když ho odsoudili k smrti ukřižováním. Požádal, aby ho ukřižovali hlavou dolů, neboť se nepokládal za hodna stejné smrti jako Spasitel. Římský biskup sv. Klement jeho tělo pohřbil. Později byla nad jeho hrobem postavena nádherná vatikánská bazilika sv. Petra.
Pravoslavná církev uctívá sv. Tryfona 1. února („Trifonovden“, Den sv. Tryfona) jako jed- noho z nejuctívanějších světců-léčitelů. Žil ve 3. století. Bylo mu teprve 17 let, když vyléčil dceru římského císaře Gordiana, a získal tak velkou proslulost. Avšak Gordianův nástupce Trajan Decius byl nesmiřitelným nepřítelem křesťanství. Přikázal, aby byl sv. Tryfon postaven před soud. Pro- tože odmítl zříci se své víry, zemřel jako mučedník. Podle lidové tradice je sv. Tryfon patronem vinohradníků, krčmářů a zahradníků. Muži jdou ráno na vinici s obřadním chlebem, pečenou sle- picí a čutorou s vínem vykonat hlavní rituál – řez vinné révy. Obrátí se k východu slunce, pokři- žují se a odřežou několik odnoží révy. Řez polijí vínem a požehnají jej. Odřezané odnože stočí do věnců a těmi si ozdobí kožešinové čepice. Potom je doma položí před ikonu. V některých regio- nech Bulharska se pořádají soutěže v zápase a den končí společnou hostinou.