English
Praha vznikala po staletí v organickém souznění krajiny okolo řeky Vltavy. V souladu
biologického a duchovního klimatu s lidskými zásahy tu povstal jedinečný urbanistický
fenomén středoevropské metropole. Rostlý organismus města, komponovaný často
z nahodilých a překvapivých souvislostí morfologie terénu, biologické struktury a
architektonických tvarů v rozmanitých stylech je svědectvím dramatických dějin a ilustruje
genius loci tohoto prostředí, korunovaného expresívní a majestátní figurou hradčanského
panoramatu. Projevuje se tu podivuhodná gradace prostorů, charakteristická radostným
a citlivým lidským měřítkem staveb i zahradních scenerií, vycházejících z harmonie přírody
a taktních lidských zásahů. Promítají se tu vlivy slovanské, židovské i německé kultury,
mediterrenních i nordických impulzů, v minulosti i dnes ovlivňujících atmosféru zdejšího
života, když Karlův most vytváří mezi nimi tradiční a symbolickou spojnici.
Několikrát v průběhu své tisícileté existence dosáhla Praha v kontextu se svou politickou
a ekonomickou kompetencí i kulturního dosahu nejvyšších met z širokého mezinárodního
pohledu a charakter architektury je toho nejsilnějším svědectvím. Poprvé tomu bylo ve
14. století v době vrcholné gotiky za panování římského císaře Karla IV., který inicioval
stavbu katedrály a Karlova mostu a založil Nové město a univerzitu. Podruhé v době
radikálního baroka, kdy bylo město obohaceno velkorysými šlechtickými paláci a zahradami
i fascinujícími chrámovými prostorami.
A konečně potřetí v době moderny 20. století, kdy architektura kubismu a funkcionalismu,
vkládaná ohleduplně k historickému kontextu městského jádra a radikálněji na jeho hranách
a v nových čtvrtích, jimiž se město rozšiřovalo. Architektura reprezentovala hospodářskou
prosperitu i sebevědomí a sílu nově zrozené Československé republiky. Obdobně jako
v době Karla IV. a radikálního baroka, se Praha stala v meziválečné době křižovatkou
a místem dialogu nejvýznamnějších architektů epochy, ať již šlo o Le Corbusiera,
představitele německého Bauhausu nebo holandských avantgardistů skupiny De Stijl.
První poválečná léta byla Praha dlouho ušetřena větším zásahům a teprve šedesátá
léta přinesla její rozšíření výstavbou rozsáhlých panelových sídlišť, která byla následně
propojena s centrem linií metra, které značně zkvalitnila vnitroměstskou dopravu. Vznikla
i řada staveb, signalizujících úsilí architektů – i v omezených podmínkách socialistického
systému – navázat dialog s vývojem světové architektury, z nichž některé se staly důležitými
akcenty. Zároveň došlo i k zintenzívnění péče o historickou substanci města, což posléze
vyústilo v roce 1992 v nominaci Prahy na seznam světových památek UNESCO.
Sametová revoluce v listopadu 1989 přinesla české metropoli nespočet velkých výzev –
otevření světu způsobilo nebývalé zvýšení turistického ruchu, ale především mohutný rozvoj
obchodu a svobodných kulturních aktivit. Architektura, v předcházejících 4 desetiletích
omezovaná direktivním řízením a diktátem monopolu stavební výroby, se rychle dokázala
vrátila mezi svobodná povolání a její tvůrci přispívají k zavedení konkurenčního prostředí,
které je – od stavby „Tančícího domu“ stavbami předních zahraničních architektů je
vystaveno konfrontaci se současnými světovými tendencemi. Významnou roli v tomto
procesu i do budoucna hraje odbor územního rozvoje města i v souvislosti s dalším
budováním městské infrastruktury a technologických proměn na počátku třetího tisíciletí.
Naše publikace se soustřeďuje právě na třetí úspěšné období od roku 1900, avšak náš
pohled prodlužujeme do dnešních dnů. Pražský alfabet má být pomůckou v procházkách
jak našim tak i zahraničním milovníkům architektury a krátkými životopisy má připomenout
především nejvýznamnější tvůrce, kteří do novodobé mosaiky pražských staveb přispěli.
Vladimír Šlapeta a Patrik Líbal