Rozhovor s Ivetou Černou

Rozhovor Iveta Černá

„Měli bychom pootevřít dveře zahraničním architektům. Je to výraz sebevědomí města,“ říká brněnská historička a teoretička architektury Iveta Černá, která už šestnáct let vede jednu z nejslavnějších vil na světě. Architektura se stala její osudovou volbou. Po absolutoriu nastoupila do Národního památkového ústavu v Brně, kde se zaměřila na meziválečnou brněnskou architekturu. Od roku 2002 je ředitelkou vily Tugendhat. Za úspěšnou památkovou obnovu vily získala v roce 2014 Cenu města Brna.

Kdy jste se poprvé setkala s vilou Tugendhat?

Než jsem nastoupila do vily, měla jsem v památkovém ústavu na starosti agendu památek moderní architektury na území Brna. Na sklonku devadesátých let jsem byla přizvána k přípravě nominačního dokumentu vily do UNESCO. S celým týmem, tehdy ještě bez digitální techniky, jsme zpracovávali materiál, který má dodnes úctyhodný objem.

To bylo osudové setkání. Vzpomenete si ale, kdy jste o ní slyšela vůbec poprvé?

Od dětství jsem chodila do výtvarného oboru Lidové školy umění Jaroslava Kvapila, sídlící v kapitulních budovách na Petrově. Zejména později jsme se pod vedením profesora Jaroslava Škarohlída učili základům perspektivy v kresbě a portrétním a figurálním principům. Hodně jsme kreslili v terénu také v rámci příprav na talentové zkoušky na fakultu architektury. I vilu Tugendhat. Ovšem brněnský funkcionalismus mne osudově provázel celý život, což jsem zjistila daleko později. Narodila jsem se v Šilhanově sanatoriu Jana Víška, předškolní zařízení byla dílem Ernsta Wiesnera, základní škola pak Bohuslava Fuchse a okolí mého bydliště v Masarykově čtvrti bylo oklopeno mnoha funkcionalistickými domy.

Jak se vila Tugendhat dostala do světového povědomí?

Vila Tugendhat byla už od svého postavení slavnější dříve v zahraničí než v Československu. Kurátoři věhlasného MoMA v New Yorku (pozn. Muzeum moderního umění v New Yorku) Henry-Russell Hitchcock and Philip Johnson vybrali pro svoji slavnou výstavu International Style v roce 1932 nejvýznamnější světové stavby té doby. Vila Tugendhat byla vybrána s dalšími třemi objekty jako československý ambasador. Na výstavě byl prezentován, vedle bohaté fotodokumentace a plánů, dokonce originální Miesův model domu.

Jak se o brněnské vile v New Yorku dozvěděli?

Mladý kurátor Philip Johnson, tehdy absolvent dějin umění, byl pověřen výběrem unikátních staveb, které ovlivnily trendy světové architektury. S Ludwigem Miesem van der Rohe se přátelil, prostřednictvím společné korespondence byl o stavbě informován a Brno po dokončení domu dokonce navštívil. Tato zkušenost ho prý inspirovala ke studiu architektury a odstartovala jeho tvůrčí profesi.

Jaké tehdy byly ohlasy na vilu? Setkala se stavba i s nepochopením?

Již necelý rok po realizaci vily byla na stránkách německého časopisu Die Form diskutována otázka, zda „je možné ve vile Tugendhat bydlet“. Sami stavebníci, Greta a Fritz Tugendhatovi, svůj dům hájili argumentací, že velké prostory osvobozují. Domácí odborná periodika dům ostentativně přehlížela nebo ho komentovala až dehonestujícím způsobem. Například Karel Teige stavbu odsoudil jako modernistický snobismus.

A dá se ve vile bydlet?

Tugendhatovi měli jasnou představu. Greta Tugendhatová vyjádřila zadání slovy: „Vždycky jsem si přála mít prostorný dům jasných a jednoduchých tvarů. Můj muž se přímo děsil pokojů plných figurek a deček, jak je znal z dětství…“ Dali tímto architektovi volnou ruku, finančně i projekčně, a plně jeho názor respektovali. Fakt, že zde rodina žila šťastně, účelně a komfortně vyzařuje ze souboru půvabných fotografií pořízených přímo Fritzem Tugendhatem.

Jednou z Vašich velkých zásluh byla úspěšná rekonstrukce vily právě podle vzoru ze třicátých let. Nemáte chuť si zkusit nějakou další rekonstrukci?

Myslím, že v domě máme ještě pořád spoustu práce. Náš „bůh autenticity“, kterého jsme si glorifikovali, s sebou nese závazky. Řada prvků vyžaduje zvýšenou údržbu než jakýkoliv soudobý materiál. Vydali jsme patnáct knižních titulů o vile a naše studijní a dokumentační centrum přináší nové badatelské podněty. Pořádáme přednášky, workshopy i výstavní projekty. Pro veřejnost kromě prohlídek nabízíme i koncerty, filmový klub, speciální edukační programy. Nicméně oprava vily byla největší zkušenost mého profesního života.

Loni jste měli ve vile rekordní účast čtyřicet tisíc návštěvníků, dá se kapacita ještě navýšit?

Obtížně, ale je pravda, že tlak je obrovský. Na tento rok už máme vyprodáno od srpna. Jsme schopni pojmout zhruba třetinu zájemců. Naštěstí se kdokoliv může podívat na zahradu, která je přístupná bez rezervace a prosklená zahradní fasáda s pásovým oknem umožní návštěvníkovi náhled do interiéru. Rovněž je možné využít akce, které ve vile pořádáme. Úsměvné bylo, když Janáčkův recitál, doprovázený českou poezií, sledovali v obecenstvu dvě třetiny Švýcarů a Rakušanů, kteří neuměli ani slovo česky, ale strávili devadesát minut ve skleněném pokoji.

Stalo se Vám, že někdo z návštěvníků něco ukradl?

Samozřejmě s tím počítáme. Není to zřejmě cílený vandalismus, spíš snaha odnést si nějaký suvenýr, i když je to například novodobý klíč od dveří. Volně položené dobové předměty raději neriskujeme, stejně jako publikace. Architekti si často během prohlídky přeměřují či fotografují konstrukční detaily. Kuriózně jsme v minulosti narazili i na návštěvníky se šroubovákem a zájmem o kliky a dveřní zarážky.

Proč je vila dodnes nadčasová?

Vila je nadčasová svým výrazem, konstrukcí, materiálem, plynoucím prostorem i designem nábytku. Působí soudobě. Za dva roky bude mít dům devadesát let, ale nese znaky futuristické architektury, vypadá, že byl postaven nedávno. Systém spouštění velkoplošných oken, ocelový nosný skelet nebo klimatizace byly unikátní a moderní již tenkrát.

Jaká je vaše nejoblíbenější část vily?

Pro mě je okouzlující proměnlivá atmosféra domu. Vzpomínám si, jak jsme si nedávno v podvečer sedli na bílý vlněný koberec a sledovali letní bouřku. Teprve tehdy oceníte kouzlo velkoplošných oken při představení nebeského divadla. Dům je extrémně proměnlivý v ročních obdobích, jiný pocit máte v ranních hodinách, jiná atmosféra vás uchvátí v podvečer. Překvapí vás momenty, kdy se onyxová stěna v zimě rozzáří a kámen se zbarví do oranžových až ohnivých tónů. Je to speciální kouzlo vycházející ze sepětí interiérů a exteriérů.

Zvláštním designovým šperkem je pro mě židle Brno, umístěná v pokoji Gréty Tugendhatové. Je to detailní replika, s pásovinovou nosnou konstrukcí, se speciálním nýtováním opěráku, který je stejně jako sedák potažen velmi jemnou červenou rukavičkovou kůží.

Jste rodilá Brňanka, celý život žijete v Brně. Kam by se město mělo podle Vás dál vyvíjet?

Město má zatím výborně našlápnuto. Je to místo laskavé k životu i příznivé k řadě pracovních příležitostí. Líbí se mi, že ho ovlivňuje i obrovská studentská komunita. Také věda, výzkum a technologie si našly svou pevnou platformu. Veřejné prostory dostávají novou tvář a je vidět řada předpokladů, díky kterým může vznikat kvalitní architektura.

Je něco, co byste v Brně zlepšila?

Podle mne bychom nejen v Brně, ale v celém Česku měli pootevřít dveře zahraničním architektům. Ve všech světových metropolích je to běžné. Je to výraz sebevědomí města, a proto bychom se neměli držet zpátky.

Redakce AW 2018