Anamorphosis Architects

Dědictví
Pro Anamorphosis není dědictví předmětem estetické rozpravy, ve vztahu k architektuře zastupuje tvarovou/prostorovou logiku. Dědictví je pro architekturu návratem skutečnosti, excesivním porozuměním lokalitě a jejímu morfnímu charakteru.
Architektonické dědictví je cosi jako prostorová paměť v kontrapozici k symbolické paměti. Místo aby opakovala symbolické stereotypy, představuje se sama jako naléhavost/touha po znovuprožití prostoru v jeho plném a kolektivním rozsahu ve velkém i malém měřítku.
Architektonické dědictví není „hledisko“. Vytváří subjektivní podmínky nevnímající historii jako sterilní minulost, ale jako stále svěží, inspirující a tvůrčí návrat reality, jež vede k novým návrhům designu. Zahrnuje tak uživatele do reálné zkušenosti a vyzývá je, aby nepohlíželi na architekturu jen z pozice pozorovatele vyjadřujícího uznání, ale sami svou tvorbou a komunitní akcí přijímali nakonec roli designéra vlastního prostoru. Taková aktivace historie v rozměrech specifického prostoru je klidnou silou působící proti vulgárnímu ekonomismu globální, neoliberální – v zásadě excesivně prostorové – architektury naší doby a příslušným doktrínám o „konci historie“, „věčné přítomnosti“ apod.
Připomeňme, že zavržení prostorovosti a ztráta historického vnímání v architektuře započaly eklektickým symbolismem a postmodernismem a dosahují nyní vrcholu hypersymbolickými virtuálními strategiemi neoliberální globální architektury, jejichž monetární logika zbavuje uživatele jakéhokoli pochopení náznaků a stop a redukuje je na dobře fungující programatické číslice v abstraktních sítích bez historické specifičnosti, jež mají pouze průměrný, uniformní, minimální… virtuální profil vyhovující všem kulturám a obdobím. Architektonické dědictví
naopak znovu evokuje historický význam lidské stopy a jejího věčného návratu jako nenahraditelné součásti konkrétního způsobu žití a užití. Poukazuje na obecně sdílené formy a exteriéry v malém i velkém měřítku na rozdíl od místně zcela neurčených, izolovaných a vnucených architektonických objektů stojících mimo veškerá měřítka dnešních „hvězdných“ systémů.
Anamorphosis nečiní v praxi rozdílu mezi „dědictvím“ a „současností“. Ve svých projektech vždy zahrnuje tvary z „minulosti“ ne jako stereotypní motivy, ale jako možné navracející se signifikantní prvky osvobozené od původního symbolického významu, aktualizované a reaktivované do nové morfní syntézy, jejímž cílem je vytvořit silné lokality. To je hlavním principem návrhu Muzea helénského kosmu, kde – po prostorovém výkladu řecké historie a jejích permanentně se navracejících tvarových struktur – pokračuje přehlídka aktivací specifických zakřivených morfních struktur, obecně sdílených ve všech hlavních historických obdobích Řecka (starověký amfiteátr, byzantský chrám a zastřešené obydlí moderní doby), což nakonec vytváří novou architektonickou syntézu.
Analogicky je v hlavním plánu Kulturního parku helénského kosmu představena cesta mytologie.
Obdobné zásady byly využity u větších projektů jako u návrhu Muzea ropy v Baku, nebo u menších jako u návrhu designu láhve minerálky A. C. Všechny projekty jsou založeny na respektu k oživení „minulých“, ale přetrvávajících forem a skutečných stop běžné zkušenosti ve velkém i malém měřítku.

Helénský kosmický kulturní park
Atény, Řecko 2006
Mezinárodně známý projekt na rozloze 125.000 m2 a 45.000 m2 otevřené krajiny obsahuje výjimečné prvky. Zahrnuje obnovu rozsáhlé zdevastované průmyslové zóny o rozloze 60.000 m2 ve středu Atén, již proměňuje v kulturní park uprostřed historie a řecké mytologie. Návrh tvoří tři hlavní komplexy určené výchově, kultuře a rekreaci: Muzeum helénského kosmu, Centrum umění a výchovy dětí a Výstavní a výzkumné centrum.

Muzeum helénského kosmu (v HCCP) 2006
Je to muzeum historie – nikoli původních historických exponátů. Principem je prostorově- psychoanalytická koncepce nedostatku – hluboce uloženého v řecké kultuře – ve smyslu kritického přístupu ke „sbírkám“ a „nákupům“.
Nedostatek jakožto výraz ztráty původních předmětů a zároveň jako tvůrčí prostorový proces vedoucí k formulaci nového muzeologického přístupu zahrnujícího výstavu i stavbu v jednom. Prostorovost pojatá psychoanalyticky je chápána jako současný styl historie a zdůrazňuje obojí jako hlavní diachronickou dokumentaci řecké civilizace a hlavní koncepci stavby: prostorový monument oproti symbolickému památníku. Navržený průchozí pruh se sám rozvíjí a prochází stavbou, vytvářeje homeomorfní zakřivená schémata v odlišných prostorových gestech/instalacích: a) amfiteátr představující klasickou antiku, b) chrám představující Byzanci, c) zastřešené obydlí představující moderní dobu (17. stol. – – počátek 20. století) a zakrývající i celý muzeální prostor. Od toho se odvíjejí tři druhy osvětlení: a) jasné denní světlo, malé ostré stíny, b) nepřímé uklidňující světlo bez stínů, c) kinematografické postranní osvětlení s dlouhými stíny.
Povrch pruhu stupňovitě slučuje materiály a stavební techniky – od a) tektonických materiálů, mramoru a kamene, b) sádry až k c) dřevu, sklu a kovovým strukturám.

Muzeum ropy – kulturní park
Baku, Ázerbajdžán/Azerbaijan (OMCP) 2006 Projekt zahrnuje hlavní plán rozšířeného kulturního parku o rozloze 854.000 m2 s námětem ropy, a tři hlavní komplexy: 1) Muzeum ropy a sedm tematickým parků, 2) kampus ropné akademie, 3) konvenční centrum a hotel. Hlavní koncepcí plánu je kompozice zastavěného prostoru a krajiny inspirovaná tvarem Země a ropou, která svou formou připomíná ústřední motiv ázerbájdžánské kultury, kašmírový vzor boteh.

Námořní muzeum Řecka
Pireus, Řecko
Jde o obnovu a rozšíření existujícího Námořního muzea, které je nejstarším a největším řeckým námořním muzeem. Do stavby je rovněž zahrnuta nepostradatelná urbánní část Pirea, fragment antických Kononových hradeb, kdysi ochraňujících město. Muzeum je pojato jako moderní hraniční linie, kde starověká zeď provází celým designem.
Tvoří rozhraní mezi dvěma lokálními urbánními prostory: vyšší úrovní ulic a nižší úrovní u moře.

Sněhové show: Krajina v přesahu
Kemi, Finsko, 2004
Jde o jedinečnou, mezinárodně uznávanou spolupráci umělců a architektů, experimentujících se sněhovými a ledovými strukturami. Kancelář Anamorphosis vytvořila ve spolupráci s Evou Rothschildovou instalaci poukazující na morfní jazyk sněhu/ledu. Sníh jako zapadaná/přidaná krajina je výstředním projevem přírody, animací přírody samotné, performancí přírodního tvaru provokující kolektivní hru. Archaické divadlo od Anamorphosis oživuje krajinu stejně jako sníh, neboť řecké divadlo bylo v původní podobě organickým rozšířením přirozeného sklonu krajiny a slučovalo v sobě přírodu i vynalézavost, tvarový jazyk kolektivity
a performance.