English
V roce 1918 se Praha stala hlavním městem nového státu. Byla o pro ni zcela nová role, vždyť uplynulých několik století byla provinčním městem, které nikoho moc nezajímalo. Stavělo se tu sice průběžně, ale mnohé paláce nikdy nesloužily reprezentačně obytnému účelu, jak by se od nich očekávalo, ale byly hned po dostavění předány jinému účelu … A budovy spojené s panovnickými aktivitami, kromě kasáren, příliš nevznikaly. V druhé polovině 19. století se ovšem již pražská společnost začala intenzivněji projevovat, nejen společensky, ale právě také stavitelsky, respektive – architektonicky. Objevily se první nové školy, nemocnice, samostatná města v těsném sousedství Prahy si budovala své radnice a své kostely, postupně se přidávaly také objekty průmyslové. A blízko ke konci století už to začalo být vážnější, už se objevily i stavby nejen pro běžný život města. Město se rozhodlo, že se také „ukáže“. Prvním velkým činem byla dostavba katedrály sv. Víta, respektive její začátek – na dokončení bylo nutno počkat až k vojtěšskému svátku roku 1929. Začalo se také přemítat, co se stane s Anežským klášterem. A došlo i na slavnou rekapitulaci, kdy v roce 1891 se konala Jubilejní výstava Království českého, pro niž byla v Královské oboře postavena řada pavilónů, mezi nimiž hlavní místo patřilo Průmyslovému paláci. Ne nadarmo byly Čechy průmyslovou velmocí Rakouska. Definitivním stvrzením pražského sebevědomí se stala výstavba Obecního domu – či reprezentačního domu, prostě místa, kde se Pražané chtěli a mohli bavit …
Jenomže nová pozice hlavního města vyžadovala řadu dalších staveb. Navíc hlavní město státu přitahovalo automaticky další a další aktivity, soukromé i veřejné. Praha potřebovala důstojné sídlo prezidenta, Praha potřebovala sídlo parlamentu, vlády, ministerstev a zrovna tak sídla velvyslanectví těch zemí, které Republiku československou poměrně rychle uznávaly a chtěly s ní spolupracovat. A Praha také potřebovala nové obytné čtvrti, protože samozřejmě aktivní hlavní město přitahuje k sobě, do sebe spoustu lidí. A většina chtěla bydlet – a to nejen všelijak, ale moderně – vždyť rok vzniku státu byla také rokem, kdy začal ohromující rozkvět techniky. A zrovna tak rokem, kdy architektura odložila svou minulost a chtěla se dívat do ničím nezatížené budoucnosti.
S odstupem času se však dá říci, že Praha nebyla na svou novou roli připravena. Chyběly jí vize, jak se bude coby nové hlavní město rozvíjet. Prezidentské sídlo bylo snadné – Pražský hrad sice nebyl v nejlepší kondici, ale s pomocí Josipa Plečnika se začal systematicky a s jasnou koncepcí měnit ve skutečně reprezentativní komplex. Parlament si vybral budovu, jež byla postavena jako na svou dobu neobvyklá kombinace galerie a koncertní síně, ale s vědomím toho, že akustika hlavního sálu není zcela dokonalá, si Rudolfinum nechal přestavět pro své potřeby. Velvyslanectví dostala k užívání většinou již neužívaná šlechtická sídla.
Ovšem daleko víc toho bylo nutno postavit. S vědomím toho, že stavby pro rozvoj města je nutno citlivě řídit, byla ustavena regulační komise, která dala novým aktivitám potřebný rámec. Kromě všeho dalšího byly potřebné především stavby pro bydlení; jedna z prvních soutěží hledala tvar pro novou městskou čtvrť – Praha si pak postavila Dejvice. Ale bylo toho víc – stavěly se vilové čtvrti, nejprve Ořechovka, potom třeba kolonie Svobody, soubor Ve stromkách, čtvrti menších domků – Spořilov, Strašnice, Libeň, na sklonku 20. let vzorová, výstavní kolonie Baba, jako reprezentantka nové architektury, funkcionalismu. A také domy s byty pro méně majetné, byty s malými byty … Svou rezidenci si nechal postavit primátor, který ukázal, jak se to s Prahou bude mít – své reprezentativní sídlo umístil do objektu, o nějž se dělila Městská knihovna a výstavní síň. Praha se tímto činem charakterizovala jako kulturní centrum.
A stavěly se školy, místa pro sport a místa pro zábavu. Z velkého snu o obchodním centru Evropy byla postavena sice jen první, ale stejně impozantní část – Veletržní palác. Řada objektů se hledala soutěžemi, mezi nimi také nové podoba pro Staroměstskou radnici, která se Praze jako její nejdůležitější objekt prostě nelíbila. Velkolepý rozlet však po pouhých 20 letech byl zastaven. Válečná doba přinesla stavební uzávěru a tím překazila možnost postavit novou budovu Státní galerie. V poválečných letech se však již k původnímu rozletu město nestihlo vrátit.
Stavět se však musí, a je dáno dlouhou zkušeností, že bez architektury to nejde. Naštěstí jen krátká byla doba nelogického historismu zvaného socialistický realismus (a Praze sice slibovala hodně uškodit, ale nakonec jí postačil jeden hotel na okraji města), ale moderní duch, zvláště posílen úspěchem na mezinárodním poli, v roce 1958 v Bruselu, se prosadil. Byť v jiných podmínkách společenských, ale šedesátá léta byla další dobou příslibů, dobou velkých projektů, z nichž aspoň některé se podařilo naplnit. Síla architektury v Praze se projevovala na jedinečných a výjimečných budovách – nový vysokoškolský areál v Dejvicích, nové sídlo parlamentu v objektu (a nad objektem) původní Peněžní brzy, nový hotel, obchodní domy a administrativní budovy. K tomu přistoupilo mistrovství rekonstrukce, vedoucí k návratu historického dědictví do života města.
A na počátku sedmdesátých let přišel další zlom, další zatuhnutí a další omezení – jenže architektura už se nedala, už byla příliš daleko ve své cestě v hledání moderního, soudobého výrazu. Jen bydlení z ní nějak podivně vypadlo. I když nastala doba velké výstavby pro bydlení, tam role architekta zůstala jen omezena na urbanistické řešení, neboť domy musely být už jedině panelové, prefabrikované, montované. Prahu obkroužil prstenec velkých nových měst i menší obytných souborů. Domy nebyly nejpohlednější, ale dokázaly vytvořit prostředí, jež se postupně stávalo městským, a přitom zeleným.
Od 80. let architektura předvídala, že dojde ke změně, sama se pustila kupředu v sledování evropských postmoderních trendů. Přetavila je místní zkušeností, a taky soudobým sněním, a dala vzniknout silné vlně nového funkcionalismu, výmluvně charakterizované hned prvními velkými stavbami – jednak domovem pro seniory v Bohnicích, jednak víceúčelovým Domem ČKD na Václavském náměstí.
Ke změně došlo. S nástupem 90. let se celá společnost a architektura s ní v Praze opět nadechla, rozeběhla se do všech směrů, v každém něco hledala, z každého návratu si něco přinesla, už necítí potřebu hledat jakýkoli jednotný styl, už chce jen jít v souladu se svou dobou, se svou společností … Někdy nás třeba zlobí, ale ona jen vypovídá o nás. Dala a dává Praze přehršel nových architektonických děl, která skvěle dokumentují, jak se pražská společnost proměňuje, co ji zajímá, co ji baví, na co klade důraz. Uzavírá si jedno století – a stejně už směřuje dál, protože to patří k podstatě architektonické tvorby.
Ing. arch. Radomíra Sedláková, CSc.
Redakce AW 2018