English
51N4E je mezinárodní architektonická kancelář se sídlem v Bruselu, která se zabývá architektonickým designem, návrhy koncepcí a strategickými transformacemi veřejného prostoru. Vedou ji dva partneři – Johan Anrys
a Freek Persyn – a v současnosti má 28 spolupracovníků. Byla založena roku 1998 a získala svou pověst projekty jako Lamot (2005), věž TID v Tiraně (2004 –), C-Mine (2010), Skanderbegovo náměstí (2008) a továrna BUDA (2012). 51N4E získala za své architektonické projekty různá mezinárodní ocenění a v poslední době se zabývala vývojem strategických vizí rozsáhlých urbánních prostor jako Bordeaux (50.000 bytů), Brusel (Metropole 2040) a Istanbulu (Making City).
Cílem 51N4E je přispívat prostředky architektonického designu k sociální a urbánní transformaci.
Věž TID, výšková budova různého využití
Tirana, Albánie/Albania Komunismus v Albánii zkolaboval kolem roku 1991. Předtím žila země v přísné izolaci dokonce i vůči ostatním socialistickým státům, což můžeme srovnat se situací dnešní Severní Koreje. Násilí starého režimu se přelilo do poměrů, jimž země propadla, když se otevřela tzv. „režimu volnému trhu“, což byla ve skutečnosti destruktivní směs pyramidálních schémat, široce rozšířené korupce a anarchie.
I městské prostředí tím utrpělo, neboť se stalo obětí rakovinového bujení nelegálního osídlování.
Stavělo se všude: na střechách, ve dvorech, v parcích a říčních korytech.
Věž TID je součástí série operací, jejichž cílem je vrátit do srdcí a myslí lidí představu města jako společného prostoru. První vlnou byla záchranná operace: v roce 2000 odstartovalo „urbánní partyzánství“, během nějž docházelo k destrukci budov, kombinované s pomalováním fasád velmi výraznými barvami. Druhá vlna byla organizovanější a orientovaná na plánování: z ní vykrystalizoval hlavní plán pro pěší centrum, vyznačené na okrajích 2 paralelními řadami monumentálních výškových budov. Věž TID je jednou z nich, a dodnes jedinou, která byla postavena.
Místo stavby má primární význam: věž je dobře viditelná z hlavní třídy směřující do města.
Je proto doplňkem nejvýznamnějších monumentů Tirany: Skanderbergovy sochy, nejstarší mešity, hodinové věže a – u paty TID – památníku zakladatele města Sulejmana paši. Vzhledem k citlivým historickým souvislostem je navržena jako monolit, který nemá vzhled moderní výškové skleněné stavby. Budova se jednoduše zdvíhá od elipsy k trojúhelníku a zachycuje světlo přicházející k Tiraně od Středozemního moře, přičemž vytváří celou škálu nečekaných stínů.
Nemá žádnou symbolickou hodnotu, je pouze zvýrazněním environmentálních – a jako taková i kulturních – podmínek místa.
Budova a přízemí jsou navrženy neutrálně: generální rozvržení podlaží a hrubá obálka věže umožňují přijmout jakýkoli program. Celá struktura je přímočará a zdařilá: sisyfovský stavební proces se hleděl vyhnout špatnému kopírování obvyklých mezinárodních řešení staveb a nahradil je novými a důsledně precizními postupy. Celá stavba se skládá ze 3 jednotlivých budov: 85 m vysoké věže, která probíhá od vrcholu přímočaře až k zemi, pětipodlažní budovy ze skla s konzolovou střechou tvořící galerii pod širým nebem, a nakonec malé betonové budovy s vydutým kubickým dómem, který obklopuje hrobku Sulejmana paši. Dohromady vytváří stavba různorodé prostředí s důrazem na nejtrvalejší kvalitu středozemního města: jeho veřejný prostor.
