English
AJAA, ateliér založený Aleksandarem Jankovićem v roce 2006, je tvořen mladým mezinárodním týmem (ještě Alexis Martin a Alvaro Paya Piqueras), který už získal řadu ocenění a příležitostně spolupracuje s dalšími podle rozsahu zadaného úkolu. Jeho sídlo je v Paříži, ale působí po celém světě.
V této fázi vývoje ateliér pracuje na řadě tematických úkolů různého rozsahu; hodně experimentuje, aby objevil vlastní architektonický výraz. Toto hledání definují tři hlavní zásady: antigravitace, lineární kontinuita a odhmotnění; přitom se pokouší popsat, zachytit tento pocit pohybu „éteru“ jako vizuální/smyslovou složku prostoru. Architekt musí být ten, kdo buduje svůj vlastní výtvor, a nedávno založené stavební oddělení tento výzkumný proces dále prohlubuje.
Aleksandar Janković patří k mladé generaci evropských architektů zdůrazňujících mezinárodní charakter své tvorby. Roku 2003 absolvoval univerzitu v Bělehradě, kde obdržel několik místních, velmi prestižních ocenění. Do Paříže ho přivedlo stipendium Ermanna Piana v roce 2005, do stavební dílny Renza Piana a k projektu LACMA, okresního muzea umění v Los Angeles. Od roku 2007 také spolupracuje s atelierem Jeana Nouvela na velké koncertní síni Pařížské filharmonie a na hale pro divadlo Perpignan. V roce 2006 založil vlastní tvůrčí studio – AJAA se sídlem v Paříži.
V roce 2003 založil mezinárodně uznávaný „projekt Bělehrad“, v jehož rámci představil jako kurátor a pověřenec pavilonu „Projekt Bělehrad – Transition:ism“ na 10. architektonickém bienále v Benátkách 2006 nové scénáře růstu a hlavní plán města Bělehradu – www.projectbelgrade.com. Vyučoval na Sorbonně IV v Paříži, na Bělehradské univerzitě a na Marchi – Moskevském architektonickém institutu a měl řadu mezinárodních výstav a prezentací. V roce 2009 obdržel prestižní ocenění francouzské Académie des Beaux-Arts (Velká cena Říma). V roce 2012 byl vybrán mezi laureáty Evropské ceny „40 under 40“ pro mladé architekty.
Nové chápání pojmu muzea
Muzeum jako takové se začíná proměňovat. Zatímco město rychle ztrácí svou veřejnou složku, muzea si uchovávají podobu jediného zbývajícího přístřešku kulturních aktivit všeho druhu. Nejrůznější typy veřejných prostorů infiltrují do tohoto bývalého „památníku“ s jeho výraznou, masivní fasádou, která je světlejší a za níž se dnes koná mnoho akcí; už neexistuje striktní linie mezi veřejným a soukromým prostorem. Zavádějí se nové ekonomické modely a funkční přeměny, které zasahují muzeum zevnitř. Z muzea se stává aparát, kulturní areál, flexibilní stroj, tržiště… a zároveň si zachovává své tradiční chování, jen lehce nově uspořádané… Architekti se pokouší. novému druhu veřejného prostoru porozumět; experimentují s těmito místy „mezi“, která zjevně vytvářejí přidanou hodnotu muzea. Poslední práce studia se zabývá tématy muzeum jako ulice, muzeum jako náměstí, jako park, jako hřiště… Tato místa muzeum rozšiřují, chápou je jako celodenní zkušenost, jako smyčku překrývajících se aktivit. Galerie už není sterilní bílá skříňka, ale spojitá procházka, promenáda plná překvapení; proto se její vnitřní rytmus neustále proměňuje a zanechává mnoho zajímavých stop na jejím vnějším i vnitřním vzhledu. Veřejný prostor je bezpochyby její estetickou vlastností. Když jednou muzeum získá svou statickou podobu, dál vibruje a je to poznat na jeho slupce. Je místem výstav, ale i místem mnoha vztahů různé úrovně: veřejným i soukromým prostorem, vnějším i vnitřním, místem tvůrčích produkcí i výstav, turistů a profesionálů, návštěvníků a umělců, je širokým prostorem i malým výklenkem, přírodou i objektem, pozorovatelem i spotřebitelem, galerií a kavárnou atd. Snahou je analyzovat tyto nově se etablující prostory vznikající někde v procesu „odněkud – někam“.
www.ajaa.fr
Zdroj: redakce AW, Organic City 2016