English
Anglické katedrály pohledem prof. Zygmunta Świechowského
Na podzim roku 2006 se ve vratislavském Muzeu architektury konala výstava Gallia Romanica. Výstava se setkala s pozitivním ohlasem a díky iniciativě ostravského Kabinetu architektury výstava hostovala v několika českých a moravských galeriích, a byla publikována také česká verze katalogu.
Tento nečekaný úspěch mě motivoval k přípravě další výstavy, tentokrát na téma anglických katedrál. Realizace byla možná jen díky šťastné tematické souhře s programem vědeckých zájezdů po Anglii, organizovaných kieleckou pobočkou Sdružení historiků umění (Kielecki Oddział Stowarzyszenia Historyków Sztuki). Katedrály byly jedním z hlavních bodů skvěle připraveného itineráře, který sestavili Elżbieta Chodkiewicz-Przypkowska, autorka několika zde publikovaných fotografií, a Bartłomiej Kaczorowski. Bylo pořízeno několik tisíc fotografií, což nesmírně komplikovalo konečný výběr. Za to, že byl dokončen, vděčím vševidoucímu oku mé ženy Ewy.
Pokud se zmiňuji o osobách a institucích, které napomohly vzniku výstavy Anglické katedrály, musím vyzdvihnout neocenitelnou pomoc Britského velvyslanectví ve Varšavě. Díky doporučujícím dopisům pana velvyslance D. R. Todda, adresovaným ctihodným správcům diecézí, jsme mohli nerušeně dokumentovat krásu anglických katedrál.
Pojem „katedrála“ je spojován s křesťanským chrámem nejvyššího stupně. Vznikl přenesením výrazu pro slavnostní biskupský stolec na architekturu hlavního kostela diecéze.
Intronizační rituál je neodmyslitelnou součástí nástupu nového biskupa do funkce. V tomto smyslu není rozdíl mezi anglickými katedrálami a jejich protějšky v jiných zemích středověké Evropy. Rozdíly najdeme v oblasti organizační struktury. Kromě světských katedrál, které byly stejně jako na kontinentu podřízeny biskupovi podporovanému kolegiem kanovníků, existovalo v Anglii také mnoho katedrál řádových. Povinnosti opata přebíral biskup a členy kapituly se stali jemu podřízení mniši.
Biskup opat měl mnohem větší pravomoci a disponoval většími prostředky než biskup světský. Z devatenácti katedrál, jejichž fotografie je možné na pražské výstavě shlédnout, jich bylo dvanáct svázáno s opatstvími.
Pro současného člověka jsou obrovské rozměry anglických katedrál zarážející. Arcidiecézní kostel v Canterbury dosahuje délky kolem 180 m, a mnoho diecézních chrámů měří kolem 150 m. Mohlo by se zdát, že vznikla jistá disproporce mezi rozlohou katedrály a počtem obyvatel měst, ve kterých se nacházejí. Katedrála však nebyla budována jen pro ně. V období svátků, během slavností souvisejících s jejími patrony, a také v souvislosti s kultem relikvií, které zde byly uchovávány navštěvovalo chrám obyvatelstvo celé diecéze, někdy i odjinud. Tak tomu bylo i v případě kultu relikvie ^gOs^e ůdovny Abecedy v Ey a biskupa Osvalda ve Worchesteru. K účasti na liturgii v katedrále lákala její působivá výprava stejně jako dobový kalendář. Kromě 52 nedělí v něm figuroval podobný počet volných dní souvisejících s celocírkevními i místními kulty svatých V tyto sváteční dny krácela rnteréry ^edrd borevno procesí za zvuků zvonů, zpěvů a hudby přenosných varhan. Věřící vzdávali hold ostatkům svatých v relikviářích zářících zlatem o drahými kameny.
V raném středověku byla katedrála a kapitula místem zasedání městské rady nebo místem schůzek s panovníkem či představiteli královské moci. Ke změně doš|o až ve U. dol., kdy měšťanstvo začalo stavět okázalé radnice.
Popis anglických katedrál by nebyl úplný bez zmínky o mobiliáři, stallách a biskupských trůnech, které se alespoň částečně zachovaly na rozdíl od relikviářů nebo řezbářské a malířské výzdoby Atmosféru anglických katedrálních • _ 1 _ • ‚ ° I _ I ‚ — ll U / _ ‚
interérů cot^n preoevom xprm sochařství. Přední místo zaujímají královské hrobky, jako jsou náhrobní tumby Eduarda II. (Gloucester) a Jana Bezzemka (Worchester), umístěné v presbytáři nebo v arkádě, chráněné prolamovaným boloochynem (chantry). Dále jsou to časté rytířské náhrobky a náhrobky manželských párů. Některé z nich jsou ukázkou vysoké umělecké úrovně, i když převažují díla méně talentovaných tvůrců. Jedno však mají společné – detailní a věrné vyobrazení oděvu a zbraní.
Důležitou roli v programu a estetice katedrálních interiérů hrály nástěnné malby zachované bohužel jen fragmentárně. V tomto ohledu se mnohem lépe zachovaly vitráže, které se vzhledem k ohromné velikosti oken rovněž podílely na estetické a didaktické hodnotě interiéru 14. a 15. století. Celistvě zachovaný vitrážový cyklus s krásnou barevností můžeme obdivovat v Yorku Zvláštní komplikovanost tehdejších vitráží byla dílem velmi složité kresby okenních kružeb perpendikulárního stylu. Jeho nejznámějším příkladem je tzv. „biskupovo oko“ – rozeta na jižním rameni transeptu lincolnské katedrály.
