English
Když se řekne 100 let československé architektury, co se vám vybaví?
Nový stát začal vytvářet novou architekturu, aby se odlišil od Rakouska – Uherska, vybaví se mi především krásné veřejné budovy, které se ve dvacátých a třicátých letech stavěly. Vybaví se mi velký umělecký a společenský kvas a velká rychlost výstavby. První republika se dožila sotva dvaceti let, a postavilo se neuvěřitelné množství budov. Dnes žijeme třicet let opět v „novém“ státě, ale nedaří se nám ani vyřešit od roku 1999 nový územní plán Prahy.
Které období považujete za „zlatý“ věk československé architektury?
Za zlatý věk mnozí považuji První republiku, já si naopak myslím, že je to právě to období, ve kterém nyní žijeme. Dochází k velkému rozvoji technologií, vzniká velké množství kvalitních staveb srovnatelných s architekturou První republiky. V čem oproti prvorepublikové éře zaostáváme, je právě výstavba veřejných budov, jako jsou školy, úřady, nemocnice, soudy, koupaliště, lázně a další objekty.
Máte nějakého oblíbeného architekta z té doby?
Těžko vybrat pouze jednoho architekta. Náš ateliér sponzoroval vydání knihy o Jaromíru Krejcarovi, který byl opravdu špičkovým a významným představitelem meziválečné avantgardy, realizoval zajímavé návrhy a také se za naši republiku připravoval vstup do Mezinárodního svazu architektů v Londýně v roce 1947.
Jak byste zhodnotil obdobní socialistické architektury – vznikly i tehdy nějaké kvalitní stavby?
Nepochybně ano. Bezprostředně mě napadly dvě budovy – dostavba Hlavního nádraží a Motokov v Praze na Pankráci. Obě tyto budovy jsou vzhledem ke své době nepochybně nadčasové, pro Prahu významné a dodnes funkční. Také bych ocenil koncepci územního plánování. V 60. a 70. letech se , za velké bytové krize, se stavělo až 100 000 bytů ročně, nejvíce v celé naší historii. To byl nesmírný úkol, byť bohužel skončil nechvalnou panelovou výstavbou. Dnes se staví mnohonásobně méně, chybí sociální bydlení i městské nájemní byty. Ve srovnání s meziválečným obdobím zaostáváme, stali jsme se zajatci změti zákonů a jejich častých novel, různých prováděcích předpisů, někdy problematické a bezkoncepční participace veřejnosti, což vede bohužel ke stagnaci.
Během 100 let architektura prošla dlouhou vývojovou linií různých směrů, vždy byla součástí kulturního a společenského vývoje. Platí to i dnes?
Myslím si, že to platí i dnes. Architektura a umění jsou nadstavbou a zároveň ukazatelem společenského vývoje – technologického rozvoje, prosperity, sociálního cítění. Například oblast soukromého bydlení se za posledních 30 let velmi rozvinula a kultivovala, dobře jsme se srovnali se světem.
Možná se dnes architekti tolik nesdružují do skupin nebo spolků, ani se veřejně neprojevují jako dříve, nevytvářejí umělecké skupiny či hnutí. Je to dáno pracovní vytížeností a také vývojem technologií. Existují nová média, internet, facebook a další, kde mohou komunikovat a vyjadřovat své názory. Chybí ale vhodná platforma k odborné diskusi, to vidím jako úkol pro Obec architektů. Měli bychom diskutovat například metropolitní plán nebo pražské stavební předpisy, které jsou určitě potřebné a prospěšné, ale v některých aspektech příliš rigidní a bránící tvůrčí tvorbě. Osobní kontakt a vzájemná výměna názorů a zkušeností zůstávají podle mě pro rozvoj oboru nezbytné a nenahraditelné.
Na letošní výstavě Architecture Week jste představili projekt Sun City. V čem spočívá jeho koncept?
Projekt se původně jmenoval Stodůlky jih, název Sun City vznikl až později. Zadáním bylo vytvořit více méně kompaktní soubor, odlišný od sousedního již realizovaného bytového projektu, bydlení střední kvality pro rodiny s dětmi navazující na hezké přírodní prostředí na kraji prahy. Největší výzvou pro nás bylo samo místo a reliéf terénu, který tvoří velká mísa. To nás přivedlo ke koncepci uspořádání zástavby do oblouku se středem a radiálními komunikacemi navazujícími na pěší stezky do okolí.
Období po r. 1989 se vyznačuje velkým rozvojem výstavby měst, zejména obytných čtvrtí. Můžete srovnat, jak se změnila práce na urbanistických projektech dříve a dnes?
Myslím, že se nám povedly zejména obytné soubory Vinice a Palouk, které jsme navrhovali v devadesátých letech, kdy se zpracovával první územní plán Prahy. Tehdy obsahoval tzv. bílá místa, tj. území, kde developer vytvářel koncept a zároveň jej projednával s dotčenými orgány. Projektant tedy do jisté míry suploval funkci městských plánovacích orgánů, což mělo i své výhody. Postavilo se na 1 500 bytů a 80 000 m2 kanceláří a celý proces, od první prezentace přes všechna rozhodnutí, povolení a změny až do poslední kolaudace, trval sedm let. Dnes u některých projektů zabere stejný čas jen získání územního rozhodnutí. Územní plán by měl sloužit především jako nástroj k tomu, aby příslušné orgány mohly rychle a kompetentně rozhodovat, takový nástroj ale bohužel dnes nemáme a ani nově připravovaný metropolitní plán zřejmě tuto funkci nesplní.
Výstavba nových celků u nás je, ve srovnání například s Německem nebo Rakouskem, obtížnější také díky tomu, že v zahraničí jsou obce a města většinou vlastníky pozemků a na koncepty, které si sami vytvoří, hledají investory a developery. U nás jsou pozemky ve vlastnictví developerů, a proto jsou především předmětem jejich ekonomických zájmů.
K vašim dalším velkým současným projektům patří urbanistická studie lokality Ostrava Karolina. Co bylo vaším záměrem?
Město Ostrava nás oslovilo, abychom navrhli studii dostavby centrální části města, s novým náměstím, administrativními objekty, bydlením, dopravním řešením. Oproti původnímu plánu jsme obytnou plochu sahající až k Ostravici zmenšili a navrhli podél řeky pás zeleně a volnočasových aktivit, kde budou umístěny relaxační plochy, hřiště a sportovní fakulta Ostravské univerzity. Propojili jsme tak park na Černé louce podél řeky až s oblastí Dolních Vítkovic. Osud projektu je nyní v rukou politické reprezentace a bude se odvíjet od vývoje realitního trhu v Ostravě a od dalších faktorů, nicméně město bude připraveno na svůj další rozvoj.
Oleg Haman, hlavní architekt a partner,
Casua, spol. s r.o., www.casua.cz