Guido Carrai

Galleria degli Uffizi ve Florencii je nejnavštěvovanější galerií v Itálii (1,767.030 lidí v roce 2012) a zároveň jedna z nejslavnějších galerií na světě. Nachází se v paláci Uffizi na nábřeží řeky Arno a má tvar písmene „U“. V rozsáhlých sbírkách se nacházejí díla od autorů, jako jsou Giotto, Masaccio, Sandro Botticelli, Leonardo da Vinci, Lucas Cranach, Albrecht Dürer, Michelangelo Buonarroti, Raffaelo Sanzio, Tizian, Peter Paul Rubens, Caravaggio, Rembrandt a mnozí další.
Projekt nové galerie Uffizi představuje významný příklad toho, jak je možné zachovat a zároveň
modernizovat jednu z největších uměleckých sbírek na světě a představit ji novým a efektivnějším způsobem, aniž by byl narušen návštěvnický komfort.
Filozofie nového zpracování vychází z podnětu ředitele Antonia Nataliho a je zároveň i duší projektu „La citta` degli Uffizi“ (Město Uffizi), na kterém Antonio Natali pracuje společně s Nadací Romualdo Del Bianco. Tato filozofie je založena na snaze ukázat umělecká díla této sbírky jako pravou a nefalšovanou poezii v obrazech, zasazených do územního nebo architektonického kontextu, jenž by nejlépe podtrhoval jejich hodnotu.
Kromě všeho viditelného, tedy toho, co vidí návštěvníci galerie, zde probíhají i pečlivé zpevňovací práce, jak v obnoveném Sále Niobe, tak na konstrukci stavby, díky kterým se budova Uffizi stala jediným italským muzeem, splňujícím všechny normy odolnosti proti účinkům zemětřesení. Navíc, což je nezanedbatelný detail, jsou zde nové „sály rezerv“, jež bývají obvykle nazývány sklady, ale zcela se liší od zaprášených sklepů s nahromaděnými obrazy. Jde o 20 místností s kontrolovaným mikroklimatem o celkové rozloze 865 m2, kde nalézá útočiště 2.500 děl vystavených jako ve starobylé obrazárně.
K depozitářům vede nové severní schodiště, navržené Adolfem Natalinim, po kterém se z patra původní galerie dostaneme také
k novým „modrým sálům“ zahraničních mistrů a „červeným sálům“ moderny.
Zde se konečně dostáváme k tématu barev, vracejících se do Uffizi, jak si na počátku svého působení předsevzal Natali. Hned při prvním zásahu, v roce 2007, byla na plochy schodišťové stěny a přístřešek, který vítá návštěvníky ve vstupu do galerie, tedy tam, kde dosud dominovala již pobledlá krémová barva, navrácena původní lotrinská zeleň. Poté přišla na řadu Tribuna Uffizi, opotřebená časem a neustálým přílivem turistů; i tato byla oživena novými barvami: rumělkou okolo téměř šesti tisíc lastur v kopuli, jasnou blankytnou modří kolem intarzií s rostlinnými motivy na tamburu, a také, a to především, karmínovou červení Medicejských na sametu znovu trpělivě vytkaném (starobylou florentskou tkalcovskou dílnou) a umístěném na původní místo na stěnách. Prostor tak opět nalezl svůj dávný význam: jako samostatné umělecké a architektonické dílo, konečně osvobozené od konzumu, a navrácené k užívání jako jedinečný celek, který je nyní možné obdivovat ze tří průhledů, jež se sem otevírají.
Mistrovská díla, která zde byla dříve obdivována, byla nyní umístěna v oddělené prohlídkové trase věnované velkému umění „Cinquecenta“ (16. století): v sálech moderny stejně tak zařízené v identické vůdčí linii karmínové červeně.
Nyní, v prostorách okruhu „Nové Uffizi“, jak bylo uvedeno, návštěvníci, po projití druhého patra, scházejí po novém schodišti zasazeném do původního nádvoří staré pošty, a dostanou se tak do „modrých sálů“ zahraničních mistrů, otevřených v prosinci 2011. Nakonec mohou pokračovat do prvního patra a vstoupit do západní řady sálů.
Dlouhý prostor za Lodžií Lanzi, navržený jako odpočívadlo hostí galerii helénských mramorů, které se rýsují na výrazné tmavé červeni inspirované karmínovými tóny, které tolik miloval rod Medicejských, vůdčí linií celé instalace.
V sálech moderny pak tato barva nepokrývá přímo stěny Vasariho stavby, u nichž bylo zachováno tradiční spojení bílé a světle šedé barvy kamene, ale je nanesena na technické kulisy, koncipované jako panely výrazně barevně odlišené od zdí a využité jako výstavní plocha.
Za jejich vznikem stála nutnost ukrýt veškeré technické zařízení, které mělo být původně umístěno v prostoru mezi podlahou a hřbetem klenby. Od tohoto plánu muselo být upuštěno kvůli respektování složitých struktur pod podlahou, které byly objeveny během prováděných prací. Podobně jako v případě sálů zahraničních mistrů, i zde budova sama ukázala svou vznešenou nadvládu.