Igor Franič

Muzeum současného umění v Záhřebu

Franićův projekt je projevem „individuálního městského plánování“ uvnitř hranic pozemku, vytváří rozlehlý čtverec, jež zvolna stoupá k velké „vznášející se“ hmotě muzea zakrývajícího otevřený veřejný prostor.
Celé přízemí muzea s hlavním vchodem, restaurací a knihovnou s vlastními vchody je otevřené pohybu a koncipované jako rozšíření náměstí. Skleněná obálka přízemí není unifikovaná, nýbrž rozrůzněná a indikuje různá zařízení centra.
Je zřejmé, že přízemí je přechodem mezi veřejným městským prostorem a halami muzea.
Prostorové uspořádání je zjevně pouhou přípravou a částí scénáře počátečního napětí a seznámení s budovou před vstupem do výstavních prostor. Jsme vlastně stále pod muzeem.
Franić zformoval budovu jako geometricky velmi jednoduchý solidní kvádr, jehož střední část je přeložena jako meandr. Uspořádání výstavního prostoru vychází přímo z tohoto příčného kaskádovitého řezu, takže muzeum je složeno z řady lineárních pruhů vertikálně posazených vůči boční meandrující struktuře. Základní směr prostorů je definován řadou os x paralelních ke krytému vchodu, přičemž jejich formát se mění se vzestupem, tj. s proměnou podlaží a stropu v y-souřadnicích. Zmíněné pruhy vykazují různou výšku a souvislosti a mezi nimi proudí terasy či partie pod trupem budovy, takže
podél osy y se prostorové segmenty exteriéru a interiéru vzájemně kříží.
Vzhledem k elegantnímu provedení vnějšku a drsnějšímu vnitřku vykazuje vztah mezi interiérem a exteriérem určitou inverzi konvencí.
Estetika interiéru je neutrální a do určité míry záměrně tvrdá. Bílé stěny, plovoucí podlahy a neomítnutý beton konstrukce nesoucí zátěž naznačují, že budova muzea je především „prostorovou infrastrukturou“. Vedle tohoto „nakyslého“ přístupu používá ale Franić i nepuristické postupy: všechny jednolité povrchy tělesa meandru jsou čelně i zespodu pokryty polykarbonátovými deskami, zpoza nichž prosvítá nosná struktura. Polykarbonát je následně namontován i na strop v přízemí interiéru, což sjednocuje vznášející se hmotu a vytváří zaokrouhlený celek.

Ústřední knihovna v Helsinkách

Zrcadlení

Knihovny jsou posledním stupněm na mlhavém rozhraní mezi duchovním a materiálním světem.
Pólem v pátrání člověka po myšlenkách, prosperitě a trvání. Klíčem k úspěchu a představou otevřeného světa. Kolébkou nebes a polární září civilizace.
Knihovna v Helsinkách je umístěna na optimálním místě v synergii s existující výstavbou a přírodou, která v kontaktu s budovou podtrhuje její maximální urbánní hodnotu. Organické a inženýrské tvary se proplétají se sítí sil a energií utvářejícími místo. Prostor má v tomto smyslu schopnost interakce. Sluneční světlo v denním a nočním cyklu a roční období jsou zdrojem dynamického vnímání a stálé proměny prostorových vztahů.
Vzor: zrcadlení krajiny ve vodě finských jezer. „Nádherná knihovna, vznosná a prostorná, obsahující velké množství knih uložených tak samotářsky v arkýřích a výklencích, až převažuje dojem moudrosti nad prostým učením, pocit dobrých mravů nad vážností.“ (J. H.) Je to místo setkávání generací a času, flexibilní prostor mnoha možností, objekt jako časoprostorové kontinuum.

Kolébka nebes

„Tato pozoruhodná schopnost růstu a adaptace se nejlépe odráží v hlavních zásadách karelského stavitelství, ve skutečnosti, že úhel střechy není konstantní.“ (A. A.) Nová interpretace přizpůsobená kritériím, městu a době.

Nový obzor

„Obzor není jen optickým stavem, nýbrž i rotujícím momentem časoprostoru.“ (S. Holl)
„Jde o to centralizovat prostor různými způsoby.
Jak se lidé ve vztahu k němu pohybují.“ (R. Serra) Váš soukromý horizont. Ústřední tělo tohoto domu je z protlačené, protažené dřevěné krychle, rozpínající se paprsek prostorové axiální symetrie, na němž spočívá střešní krajina – – segment mnohonásobné křivky.
Tímto způsobem je objekt pečlivě „blokově usazen“ do existující struktury.
Taková dispozice rovněž umožňuje propojení bloků v příčném směru, což činí z budovy ideální portikus v samém středu města. „… knihovna, které jiní říkají svět, nekonečná a periodická, kde se všechno opakuje ve stejném chaosu, z nějž se opakováním stává řád.“ (H. L. Borges) Je to příběh o vás.