English
V 18. století pracovalo v kostelích několika vesnic na Plovdivsku několik tvůrčích týmů.
Lepší ekonomické možnosti bulharského a řeckého obyvatelstva umožnily zvát malíře z různých území Balkánského poloostrova.
Jedna skupina ikon je z kostela sv. Jiří v obci Gorni Voden, dnes městské části Asenov- gradu. Tyto ikony jsou částí tzv. svátkové řady ikonostasu. Postavy na nich mají mimořádně spe- cifický vzhled, značně odlišný od všech ostatních bulharských ikon i nástěnných maleb. Mají roz- měry přibližně 50 x 38 cm. Rámy jsou zahloubené, zbarveny tmavou sienou pálenou, orámovány bílou linkou a vnitřním tmavohnědým pásem. Pozadí je pozlacené. Krajiny jsou vyznačeny buď stejnou barvou, nebo tmavě zlatým okrem. Charakteristickým znakem jsou světlé skvrny, které procházejí přes hory a půdu a podobají se olejovým skvrnám rozlitým ve vodě. Často se objevují nejen v bílé, ale také v cihlově červené, růžové, zelené i v jiných barvách. Malíř použil rudě čer- vené a oranžové tóny na oděvy, a tak zesiloval dramatičnost figur vystupujících v jednotlivých náboženských scénách. Postavy jsou dosti specifické lehce protáhlými obličeji, tmavými vlasy, jasnou tělovou barvou tváří a ostrými záhyby na oděvu. V tomto katalogu jsou zastoupeny čtyři scény: Vyléčení ochrnutého, Ukřižování Páně, Narození Páně a Kristus a Samaritánka.
Malíř, který vytvořil tyto ikony, nám představuje barokní výrazovou opulenci, jakou lze v Bulharsku vidět jen na nástěnných malbách v Bačkovském klášteře, v kostelích v Arbanasi, a především v Roženském klášteře.
Náš mistr pravděpodobně patřil k nějakému ateliéru v Epiru. Pracoval v oblasti Asenov- gradu, především v části Gorni Voden. K těmto ikonám jsme připojili ještě jednu, Zmučený Kristus od jiného gornivodenského mistra, který se podepisoval jako Jan z Vodenu.
Řecký nápis Elkomenos znamená „zmučený“ nebo „bičovaný“. Ikona zobrazuje polopo- stavu Ježíše Krista, oděného do purpuru, s trnovou korunou a svázanýma rukama, mezi nimiž je třtina místo žezla. Postava je zobrazena na pozadí architektonického oblouku, symbolizujícího pretorium, kde byl Ježíš bičován. Důvodem je těsné chronologické spojení mezi oběma scénami – podle evangelia následovala Cesta na Golgotu po Bičování. Téma je vlastně přejaté ze západní ikonografie scény „Ecce Homo“ neboli „Ejhle, člověk“.
Scéna Sv. Archanděl Michael odnímá duši bohatci se poprvé objevuje v bulharském cír- kevním umění v pozdním 18. století jako replika obrazu italského malíře Guida Reniho Archanděl Michael vítězí nad Satanem (1636). Stal se populárním díky zakladateli samokovské ikonopisné školy na konci 18. století, Christu Dimitrovovi. Namaloval verzi scény podle stejnojmenné rytiny ze Svaté hory Athosu. Ikona představuje stojící postavu archistratéga nebeského vojska archan- děla Michaela ve vojenském odění, s nohou na těle ležícího starého muže, oblečeného do boha- tého oděvu. Pravou rukou namířil meč na smrtelníka a levou drží jeho duši, která vypadá jako novorozené dítě. Ikona zobrazuje bohatcovu rodinu shromážděnou kolem úmrtního lože.
Ikona je příkladem primitivismu v ikonopisu s jasnými barvami a dekorativním stylem.
V arménském chrámu Surp Kevork v Plovdivu je divotvorná ikona sv. Bohorodičky téhož autora.
Dílo sestávající ze dvou částí přešlo do ikonové sbírky Městské galerie v Plovdivu po expedici po- řádané plovdivskými muzei v roce 1975. Po restaurování a konzervaci byla ikona vystavována v rámci různých expozic pořádaných galerií.
Ikony Bohorodičky (Theotokos) mají mnoho epitet. Ikonografický typ „Bohorodička Eleusa“ (Soucitná) vznikl v rámci knižní miniatury a postupně se rozvíjel do ikonického portré- tu. Ukazuje blízkost matky a dítěte, dotýkajících se tvářemi. Dítě matku něžně jednou rukou objí- má. Tato póza může být i variantou epiteta Glykofilusa (Sladce milující). Sv. Bohorodička skloni- la hlavu hluboko k dítěti, ústy se téměř dotýká jeho tváře. Dítě se k ní pevně tiskne, levou rukou uchopilo její maforium a v pravé ruce drží otevřené evangelium. Ve všech rozích ikony jsou v kru- hových medailonech vyobrazeny scény: v horní části vlevo Zvěstování a vpravo Narození Páně, dole jsou vlevo Sv. Jiří na koni a vpravo Sv. Démétrios, také na koni.
Ikona reprezentuje v pravoslavném malířství specifický proud, ovlivněný západoevrop- ským barokem. Střed kompozice zobrazuje sv. Bohorodičku na trůně s Ježíškem na klíně. Po obou stranách jsou stojící andělé. Nad ní je scéna Korunovace sv. Bohorodičky sv. Trojicí. V hor- ním levém rohu je scéna Uvedení Bohorodičky do chrámu a vpravo Zvěstování. V dolním levém rohu je Setkání Páně a vpravo Zesnutí Bohorodičky. Mezi oběma scénami je velký dedikační ná- pis v řečtině a rok vytvoření díla. Ozdobné barokní rámečky v celé kompozici i scéna Korunová- ní sv. Bohorodičky svědčí o západních vlivech na autora, Apostolise Longiana Vodeniota. Pochá- zel z Longa na Vodensku (Edessa), žil v Soluni. Byl bulharské národnosti.
Na malé půvabné ikoně je vyobrazena událost předcházející Velikonocům, nazývaná Vjezd do Jeruzaléma, jeden z velkých pravoslavných svátků. Na pozadí pahorku a města Jeruza- léma je vlevo zobrazen Ježíš Kristus na bílé oslici, za ním následují apoštolové. Vpravo jsou víta- jící obyvatelé Jeruzaléma. Uprostřed jsou na vysoké palmě děti, házející dolů palmové ratolesti, kterými vystýlají Mesiášovi cestu, a v popředí jsou další děti, které kladou na cestu roucha.
Ikonografické schéma představuje toto podobenství: V Jeruzalémě byl rybník nazývaný Bethesda. Byl tam jeden člověk, který byl nemocen třicet osm let. Když Ježíš spatřil, jak tam leží, a poznal, že je už dlouho nemocen, řekl mu: „Chceš být zdráv?“ Nemocný mu odpověděl: „Pane, nemám nikoho, kdo by mě donesl do rybníka, jakmile se voda rozvíří. Než se tam sám do- stanu, jiný mě předejde.“ Ježíš mu řekl: „Vstaň, vezmi své lože a choď!“ A hned byl ten člověk uzdraven; vzal své lože a chodil.
Ikonografie této ikony je inspirována západoevropským uměním. Zobrazeni jsou tři ukřižovaní na Golgotě na pozadí Jeruzaléma. Uprostřed je Ježíš Kristus, vpravo a vlevo jsou na křížích kajícný a nenapravitelný lotr. V popředí jsou oplakávající ženy – Matka Boží, Marie Mag- dalena, Lazarovy sestry Marta a Marie, sv. Jan Evangelista a setník Longin, který právě přijal křes- ťanskou víru.
Lukášovo evangelium praví: „Stalo se v oněch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augus- ta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu. Všichni se šli dát zapsat, každý do svého měs- ta. Také Josef se vydal z Galileje, z města Nazareta, do Judska, do města Davidova, které se na- zývá Betlém, poněvadž byl z domu a rodu Davidova, aby se dal zapsat s Marií, která mu byla zasnoubena a čekala dítě. Když tam byli, naplnily se dny a přišla její hodina. I porodila svého pr- vorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou. A v té krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stá- da. Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň. Anděl jim řekl: „Nebojte se. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově.
A hned tu bylo s andělem množství nebeských zástupů a chválili Boha. Pastýři tam spěchali a na- lezli Marii a Josefa i to děťátko položené do jeslí a poklonili se mu.“ Evangelista Matouš dodává, že když se stala tato událost, uviděli mudrci z Východu na nebi hvězdu a přišli se mu poklonit a obětovali mu přinesené dary – zlato, kadidlo a myrhu. Ikonografie této scény se v různých his- torických obdobích obohacovala a rozvíjela.
Ikonografické schéma představuje toto podobenství: Ježíš Kristus šel se svými učedníky k Jeruzalému. Cesta vedla Samařskem. Na té cestě přišel k samařskému městu jménem Sychar a tam byla studna. Jeho učedníci odešli do města, aby nakoupili něco k jídlu. Ježíš, unaven ces- tou, usedl u té studny. Tu přišla samařská žena, aby načerpala vody. Ježíš jí řekl: „Dej mi napít!“ Žena mu odpověděla: „Jak ty jako Žid můžeš chtít ode mne, Samařanky, abych ti dala napít?“ Židé se totiž nestýkali se Samařany, kteří žili jižně od Galileje a severně od Judey a nebyli izrae- lity, ale směsí mezi asyrskými přistěhovalci a nepočetným izraelským obyvatelstvem, které tam žilo. Samařané uznávali jen pět knih Mojžíšových, ne zbytek Starého zákona – proto byli se Židy v napjatých vztazích.
K tomuto setkání došlo vpředvečer židovských velikonoc. Je součástí smyslu Kristova učení o pravé víře, kterou může vyznávat každý.
Ikonostas má ve východním pravoslaví staletou historii. Název pochází z řečtiny. Je to kamenná nebo dřevěná přepážka, někdy i zděná, která odděluje loď, centrální část chrámu, od oltáře (jeho sakrální části). Na této přepážce jsou v určitém pořadí připevněny ikony a má orna- mentální výzdobu. Ikonostasy se staví podle tradiční závazné architektoniky, řídící se liturgický- mi požadavky a symbolikou chrámu. Struktura ikonostasu se zakládá na klasickém systému uspo- řádání. Nad základní řadou desek je druhá, která nese tzv. královské ikony. Nad nimi jsou řady s menšími ikonami apoštolskými a svátkovými. Konstrukce je korunována krucifixem a dalšími ozdobnými prvky.
Zde vystavený malý dvoudílný vlys ikonostasu (neúplný) obsahuje apoštolskou řadu a Deesis s Ježíšem Kristem uprostřed, vlevo je sv. Bohorodička a vpravo sv. Jan Křtitel. Obracejí se s modlitbami a s přímluvami na Ježíše Krista – Nejvyššího soudce za spásu lidských duší v den Posledního soudu. Vpravo od Bohorodičky je zachováno vyobrazení jednoho apoštola a vedle Jana Křtitele dva ze dvanácti Kristových apoštolů.
Sv. Spiridon, biskup Tremithoutský, zemřel v r. 389 na Kypru. Jeho tělo – nezetlelé ostat- ky – bylo přeneseno v 7. století do Konstantinopole a poté na Kerkyru, ostrov známý i jako Korfu. Zúčastnil se 1. Ekumenického koncilu (r. 325). Tento světec je ochráncem ostrova před na- padením a křesťanů před morem a je také patronem ševců a řemeslníků vůbec. Jeho nezetlelé tělo, uložené ve skleněné rakvi, se stalo předmětem uctívání. Rakev je umístěna na Kerkyře v kos- tele, který nese jeho jméno. Úcta a poutě ke sv. Spiridonovi se odrážejí i v početných ikonách s vyobrazením jeho ostatků – v pracích malířů 17. století vyráběných pro poutníky, kteří se při- cházeli poklonit ostatkům. Tyto prototypy se používaly po r. 1775 pro tisk rytin. Později se obje- vily znovu ikony, interpretující rytiny – jako je ikona představená zde.
Sv. Charalampios byl biskupem v Magnesii v Tesalii za vlády císaře Septimia Severa (196 – 210), který pronásledoval křesťany. Pro svou odvahu hlásat křesťanskou víru byl zajat, pod- roben nelidskému mučení a pak odsouzen k smrti. To se stalo v r. 198. Sv. Charalampios je uctí- ván jako léčitel – léčil a chránil před morem. Je také patronem včelařů.
Triptychy dělali lidoví mistři, kteří změnili jejich malbu v hromadnou výrobu. Jednotlivá díla mají často podobnou stylovou charakteristiku. Jsou to příklady čistého primitivismu, naivní ve výrazu, a odhalují interpretaci náboženských představ ve folkloru.
Různorodost triptychů je tak velká, že vede k závěru, že je v 18. a 19. století zhotovovali lidé z celého Bulharska a Balkánu.
V bulharské teorii umění se setkáváme s pojmem „škola triptychů“. Užívaly se především v domácnostech, jako malé domácí oltáře. Triptych je dílo sestávající ze tří částí, které se objevi- lo v křesťanském umění na Západě, kde chrámy nemají přepážku ikonostasu. Je to přenosný předmět ze tří nebo více částí. Střední část je největší. K ní jsou připevněny postranní desky, kte- ré se zavírají jako brána, a ty jsou obvykle na vnitřní části malované. Střední zobrazuje hlavně sv. Bohorodičku s Ježíškem, v různých verzích jejích epitet jako Hodigitria, Eleusa, Oranta a čas- to jako Královna Nebes. Na druhých dvou částech jsou vyobrazení světců nebo světic. Někdy se v centrální části vyskytují i vyobrazení jiných světců, jako v tomto případě – sv. Jan Křtitel se světicemi Petkou a Kyriaki (Nedělí).
Sv. Menas (Mina) je jedním z četných světců-bojovníků Svaté církve. Ikonografické schéma ho představuje jako celou postavu, ve vojenském odění, které sestává z tuniky, drátěné košile, vysokých bot a červeného pláště. V pravé ruce drží mučednický kříž, v levé dlouhé kopí.
Na levém rameni má štít a vlevo u pasu zavěšen meč, viditelný pouze zčásti.
Vyobrazení sv. Petra a Pavla, držících model chrámu, souvisí s jejich rolí pilířů křesťan- ské církve. Tito velcí apoštolové – bývají také nazýváni základními sloupy Církve a ekumenický- mi učiteli – jsou uctíváni v týž den. Jsou vymalováni jako celé postavy a, lehce obráceni k sobě, přidržují chrám. Vlevo je sv. Petr, který drží v pravici klíče od ráje a sv. Pavel drží v levé ruce Evangelium, symbol jeho působení při šíření víry v prvních církevních obcích.
Malá přenosná ikona se stříbrným okladem představuje světici v póze Oranta. Církevní svátek Samaritánky se slaví pátou neděli po velikonocích. Pravoslavná církev nám připomíná roz- hovor Pána Ježíše se Samaritánkou. Svatá církev zvěčnila památku Samaritánky a uctívá ji pod řeckým jménem Fotina, tj. šiřitelka osvěty.
Lidé užívají slovo samaritán obvykle jako symbol nezištnosti. To ovšem odkazuje na po- dobenství o dobrém Samaritánovi, ne tolik na setkání Ježíše se Samaritánkou. Ač slovo Samaritán původně označovalo kmeny, které žily v antické Palestině, toto podobenství je však učinilo synonymem pro člověka, který dobrovolně a nezištně pomáhá těm, kdo jsou v nouzi.