Ivo Vitić

Ivo Vitić (Šibenik, 1917 – Záhřeb, 1986) je jeden z nejvýznačnějších architektů Chorvatska 20. století. Za poměrně krátké časové období vytvořil přes 300 projektů a byl svědkem více než 100 realizací v Chorvatsku, v ostatních zemích bývalé Jugoslávie i v zahraničí, a to od sportovních, veřejných a rezidenčních staveb až po urbánní regulace a návrhy.

Jeho nejvýznamnější stavby jako Město mladých v Záhřebu, (1949), Pavilon 40 na Záhřebském veletrhu (1957), Rezidenční blok Národní banky v Záhřebu (1962), stavby komunálních a politických organizací v Záhřebu (1968), vojenská kulturní střediska v Šibeniku (1960), Komiže (1961) a Splitu (1962) představují vrchol jeho autoreferenčního a inovativního stylu, který svědčí o architektově impozantní trojdimenzionální prostorové představivosti, exemplární jasnosti objemových kompozic a přehledném rozvržení řešení, výjimečném technickém zpracování a konstruktivní schopnosti inovace. Vitić vždy vyzdvihoval reprezentaci sociálního a komunálního života a vytvářel architekturu přesahující základní funkční požadavky, jež brala v úvahu potřeby pokrokové a sociálně vnímavé společnosti.

Rezidenční blok Národní banky je výjimečným kontextuálním příkladem společného bydlení, jež v sobě zahrnuje postuláty poválečného mezinárodního modernismu ovlivněného Le Corbusierem a Miesem a inspirovaného hnutím De Stijl. Jeho jedinečnou kvalitu lze vidět v urbánní dispozici (transformaci urbánní regulace místa), v designu a tvaru s malebně vyvedenými uměleckými charakteristikami, v typologii domů (organizaci budovy a zvláštního rozvržení jejích apartmánů), které všechny podtrhují a podporují myšlenku rovnostářského a demokratického bydlení pozdní modernistické
éry a vitálního paradigmatu nových urbánních prostor a modelů. Apartmány s výrazně svobodnou prostorovou organizací jsou přístupné z chodeb otevřené galerie, jež jsou snížené, aby se dosáhlo větší intimity uvnitř apartmánů.
Od původní ideje designu námořních forem, k nimž Vitiće inspirovalo jeho rodné město na jaderském pobřeží a jež lze rozpoznat
na struktuře jeho staveb, kinetickým pojetím fasád s vysouvacími dřevěnými roletami v plné výši podlaží, a rovněž polychromatickou souhrou linií, povrchů a barev jak v apartmánech, tak na fasádě budovy, se mu podařilo dospět k uměleckému dílu velkého významu.

Vitićův styl je často prostoupen regionálním modernismem, což je patrné na řadě jeho projektů od Města mladých v Záhřebu, kde se slučuje krajina jako nejdůležitější stavební prvek s typologickou různorodostí (dřevěné
konstrukce, kamenné zdi, stavební dispozice) až po vizi mnohovrstevného modernismu, již plně uplatnil u Vojenského kulturního centra v Komiže, kdy interpretoval budovu-pavilon s ohledem na autochtonní středozemní krajinu a zároveň experimentoval s novými prostorovými a stavebními inovacemi (viz zvrásněný povrch střechy nesoucí celý prostor). Tato střecha
ve tvaru architektonického „stanu“ se pak stala Vitićovým hlavním tématem, s nímž experimentoval a znovu jej použil např. v projektech Pavilon 40 na Záhřebském veletrhu nebo u Vojenského kulturního centra v Šibeniku.
Zatímco Vojenské kulturní centrum v Šibeniku ve tvaru průhledného skleněného hranolu představuje nejúspěšnější a citlivě vyřešený návrh vyplňující historickou část města, který nově zhodnotil existující kontext, Pavilon 40 je považován za jednu z vrcholných závěsných konstrukcí své doby, kdy jeho střecha je řešena jako pravá lanová konstrukce. Výstavní hala vykazuje vynikající estetické a symbolické znaky, jež lze vyčíst z výrazných křivočar tvarů střechy a stěn, znovu potvrzující Vitićovu poetiku jako individuální metodologickou konstantu.
Někdy jeho poetika připomíná citlivost Le Corbusiera, jako je tomu u Vily Meje, která pracuje s dobře známým tématem Poissy (s motivem pro Vitiće typických vysouvatelných rolet). Vila stála na počátku výstavby moderních rodinných domů v Chorvatsku a představovala exemplární model rodinných domů té doby.
Později, kdy architekt pracoval na projektu budov komunálních a politických organizací, dokázal tuto poetiku skloubit se sociálním modernismem.

Vitić dále položil základy poválečné turistické architektury. Na pobřeží Jadranu navrhl celou řadu motelů, v nichž se odráží syntéza jeho architektonického stylu (abstraktní čistota stereometrických forem, slovník adriatických idiomů, citlivý krajinný design) a model jeho antropocentrické vize.
Vitićův jedinečný architektonický styl má mnoho vrstev, od kontextuálních, sociálních, formálních a estetických, morfologických až k tradičním a kulturním polohám, které všechny představují vynikající dědictví chorvatské poválečné architektonické identity.