English
Za 100 let prošla česká architektura dlouhým vývojem, jednotlivé směry, ať už to byl funkcionalismus, kubismus, konstruktivismus, socialistický realismus, brutalismus — vždy odrážely vývoj ve společnosti a v kultuře. Jak je tomu dnes? Je dnes architektura spojena s nějakými vývojovými proudy v kultuře či obecně ve společnosti?
Architektura v každém období odráží stav společnosti. Je tomu určitě tak i dnes. Hodnotit je to však možné vždy jen s jistým odstupem. Dnešní doba vyžaduje ve všech oborech wow-efekty za každou cenu. V architektuře je takový trend dost nebezpečný, protože vede k laciným výkřikům. Já obdivuji návrhy střídmé a nadčasové.
Když se bavíme o historii české architektury posledních 100 let, značná část veřejnosti si představí hlavně českou meziválečnou avantgardu a slavné funkcionalistické vily. Architekti té doby však tvořili i významné urbanistické projekty a projekty kvalitních bytových domů. Někteří odborníci tvrdí, že tyto návrhy dispozic v podstatě nebyly dodnes překonány. Lze s tím souhlasit?
Dispozice bytu a rodinných domů odráží životní styl své doby a té které společenské vrstvy. Není možné srovnávat dispozice bez analýzy způsobu života společnosti. Byty z té doby by dnes oslovily možná výstředního architekta, ale určitě by v širším měřítku neuspěly. Tím ale nechci říct, že byly špatné, ale patří zkrátka do své doby.
Významný přínos a velký rozvoj po 1. světové válce přinesla výstavba nových obytných čtvrtí a moderní urbanismus, zelené vilové čtvrti, zónová města. Je tento koncept použitelný ještě dnes? Máte nějaký oblíbený projekt z té doby?
Urbanismus té doby byl prudkou reakcí na kompaktní města předchozích dob. Tím došlo k řadě historických omylů, jako jsou například zónová města. V současné době se musíme z těchto extrémů ponaučit a usilovat o nalezení nejvhodnějšího modelu pro budoucí fungování měst. Oblíbených projektů z té doby mám celou řadu, ale vím, že nemohou být inspirací v dnešní době.
Jak se vám líbí Kulaté náměstí v Dejvicích? Co pro vás bylo nejzajímavější na návrhu obytného domu do této lokality?
Dejvický kulaťák je zvláštním prostorem svým až diktátorským urbanismem a architekturou. Během první soutěže před několika roky jsem se snažil tomuto přísnému slohu vzepřít a až během druhé soutěže jsem si uvědomil, že je potřeba vytvořit určitou rovnováhu. Na jedné straně respektovat řád přísně definovaný architektem Engelem, na druhé straně vytvořit dům PŘÍJEMNÝ pro člověka. Proto jsme navrhli v tendru na administrativní budovu dům bytový, který tuto roli sehraje lépe a bude svým způsobem protikladem generálnímu štábu stojícímu na protější straně náměstí.
K dalším velkým projektům vašeho ateliéru v Praze patří přestavba budov Transgasu na Vinohradské třídě. Jakou úlohu zastává (nebo by měl zastávat) architekt u projektů, které jsou považovány za kontroverzní? Na jednu stranu , obecně vzato, je každá zakázka „obživa“, na druhou stranu ale také tvorba veřejného prostoru a prostředí na desítky let dopředu…
U Transgasu určitě nejde o zakázku pro obživu!!! U tohoto projektu jsem hluboce přesvědčen o tom, že náš návrh jak svoji architekturou, tak především urbanistickým řešením zacelí jizvu, kterou budova Transgasu vytvořila. Byla navržena jako solitér do blokové vinohradské zástavby a – bez ohledu na její architektonické kvality nebo nekvality – je součástí arogantní koncepce související s výstavbou severojižní magistrály, jenž podle tehdejších záměrů měla doslova vykosit po svém obvodu zhruba 200 metrů široký pás, obklopený obdobnými soliterními stavbami. Částečně se to podařilo, ale dnes se městu opět daří tyto rány zacelit a zpětně propojit Nové Město s Vinohrady. Náš projekt je součástí této mozaiky.
Jak vnímáte postavení architekta u velkých projektů, které se významně zapíšou do tváře města? Kdo byl investorem Tančícího domu nebo Zlatého anděla, to dnes už nikdo neví, architekty ale většinou veřejnost zná…
Není podstatné, zda je s projektem spojené jméno architekta, ale zda se jeho autor za něj může hrdě postavit, a především to, zda jsou s ním spokojeni lidé, kteří jsou denodenně nuceni jeho projekt vnímat a používat . Tím mám na mysli objekt samotný a současně i prostor, který jím je vytvořen.
Ve dvacátých, třicátých i v padesátých či šedesátých letech se u nás rozvíjela mezi umělci bohatá diskuse, v níž nechyběli architekti ani teoretici. Jednotlivé umělecké proudy mezi sebou soupeřily a z této dynamiky vznikaly nové myšlenky a kvalitní díla. Děje se dnes něco podobného na poli architektury? O nějaké tvůrčí diskusi není moc slyšet …
V dnešní době neprobíhá kvalitní diskuse, ale přestřelka anonymních monologů, jenž umožnuje charakter medií a sociálních sítí. O to víc si vážím kultivovaného moderování lidmi, jakými je například Adam Gebrian.
Jakub Cígler,
jakub cigler architekti, www.jakubcigler.archi
Redakce AW 2018