Jan Kaplický

209 – Memorial Prague, 1995

Lokalita Letenského svahu nad mostem Svatopluka Čecha lákala architekty po celé dvacáté století. Architekt Jan Koula zde na začátku 20. století plánoval vyhloubit obří zářez s dopravní komunikací a slavobránou, později zde měl vzniknout parlament a od začátku 50. let se nad horizontem Letenské pláně tyčil Stalinův pomník. Po revoluci v roce 1989 se řešilo, jak se silným dědictvím tohoto místa naložit. V roce 1991 sem byl umístěn kinetický objekt Metronom Vratislava Karla Nováka, ukazující na pomíjivost času. Jan Kaplický však v roce 1995 navrhl ještě výraznější řešení – chtěl sem umístit památník obětem totalitního komunistického režimu – 300 popravených politických vězňů a 10.000 mrtvých v pracovních táborech. Kaplického studio
Future Systems navrhlo zářez do svahu, po němž by návštěvník vystoupal po 42 stupních, symbolizujících 42 let totalitního režimu. Pohyb vzhůru měl představovat plynutí času temné doby. Stěny z černého skla měly obsahovat jména obětí, ale také zabudované vitríny s upomínkami na dobu 1948–1989, aby každodennost od zločinů režimu nebyla oddělována. Symbolickou rovinu mělo mít i financování projektu, které Kaplický navrhoval pokrýt výdělkem z komunistických konfiskátů a z prodeje uranu, na jehož těžbě se především političtí vězni podíleli. Velkorysý a symbolicky silný projekt ale nakonec nebyl realizován. Kaplického zářez do Letenského svahu měl být nesmazatelným zářezem do národní paměti, který mělo na svědomí téměř půlstoletí nesvobody. Svoboda a demokracie totiž byla ústřední hodnotou Kaplického života i díla, tvrdil, že „tvořit se dá jedině na svobodě.“

Ladislav Zikmund-Lender

297 – Auto 2001

Mezi umělecké, designérské a architektonické zájmy Jana Kaplického patřila ekologie. Tvary jeho organické architektury nebyly samoúčelné, architekt si uvědomoval svou společenskou odpovědnost za dopad na životní prostředí. Jana Kaplického fascinovala doprava, rychlost a pohyb. Výsledkem těchto zájmů byla řada návrhů dopravních prostředků: karavan (1991), superbus (1993) a automobily na elektrický pohon (1995 a 2001). Uvědomoval si, že město budoucnosti musí být založeno na hromadné dopravě a malých osobních vozech a ekologicky šetrné energii – v 90. letech byly často zveřejňovány pesimistické studie o vytěžitelnosti fosilních zdrojů. Elektromobily jsou tedy malá, lehká (do 300 kg) a skladná vozidla se dvěma elektromotory na zadní nápravě a bateriemi v podlaze. Auta mají aerodynamický tvar, mají být operabilní do husté zástavby. Vůz byl určen pro jednoho pasažéra. Kaplický v duchu svého kréda řešil i pohodlnost – velkou pozornost věnoval ergonomii a poloze člověka při řízení. Barva vozidla měla být volena s ohledem na viditelnost – Kaplický vybral svítivě žlutou až žlutozelenou.

Ladislav Zikmund-Lender