English
Architekti Ilmari Lahdelma (1959) a Rainer Mahlamäki (1956) spolu pracují už od roku 1986.
Jejich kariéra začala na Technické univerzitě v Tampere, kde spolu s dalšími 6 studenty založili architektonickou kancelář 8 Studio úzce spolupracující s univerzitou, kde také později obdrželi diplomy. Během produktivních let 1986–1992 se učili, jak řídit architektonické studio, seznamovali se s designérskými metodami a způsoby přístupu k architektuře.
Skupina mladých architektů se velmi aktivně účastnila otevřených architektonických soutěží a dosahovala výjimečně dobrých výsledků. Tak například v roce 1991 vyhrála 5 ze 6 soutěží organizovaných ve Finsku a v rámci nich obdržela i řadu dalších cen. Přestože dnes oba architekti pracují jako dvojice, většina jejich zakázek pochází z otevřených soutěží. Od roku 1986 jich vyhráli 35 a obdrželi 57 dalších cen.
Studovali a pracovali jako mladí architekti v 80. letech, v době finského postmodernismu.
Zkušenosti z raných let a dobové reflexe provázejí většinou architekta po celou jeho profesionální kariéru. Tak se „morfologie“ postmodernismu odráží i v jejich pracích, např. v geometrii, kterou lze v kompozicích jejich návrhů pozorovat.
První dokončená díla (Hausjärvi, Lusto a Kaustinen) se všechna vykazují stejnými kompozičními prvky: navzájem se protínající koordinační úrovně, volná kompozice návrhu a snaha o provzdušnění celého schématu jsou v práci dvojice patrné dodnes.
Lesní muzeum a informační centrum Lusto v Punkaharju
(4.140 m2, soutěž v roce 1991, dokončeno v roce 1994)
Centrum je umístěné v nádherné scenérii na hřebeni Punkaharju se vzrostlými borovicemi a svažitým terénem. Architekti se snažili vytvořit v Lusto atmosféru lesa s jeho neustálou hrou světla a stínu. Funkční schéma budovy bylo rovněž dáno místem. Krytý můstek přivádí návštěvníky od svahu dovnitř budovy, další můstek je vede výstavní síní do hlavní haly.
Po lehce skloněné rampě scházejí lidé do výstavní haly o patro níž. Vchod je tedy prodloužený, má obřadný charakter a otevírá se komunikaci s okolní krajinou. Tvar i funkce jsou rozděleny do dvou sekcí. V dominantní zaoblené části jsou výstavní prostory a další veřejná zařízení spolu s administrativními místnostmi, v obdélníkové partii pak prostory pracovních seminářů, výzkumu a skladů. Design výstavních prostor umožňuje střídání světelných podmínek a prostorů různých výšek a tvarů.
Většinu exponátů představují staré nástroje a užitkové předměty, miniaturní modely atd.
Výstavní architektura je integrální součástí architektonického schématu Lusto.
Námořní centrum Vellamo v Kotce
(15.000 m2, soutěž v roce 2004, dokončeno v roce 2008)
Námořní centrum Vellamo v Kotce vytváří úplně nový prostor a navrací do staré přístavní oblasti zase život. Námořní obchod a přístavní život patřily kdysi k významným charakteristikám tohoto města a město samo hrálo důležitou roli v průmyslové historii Finska. Námořní centrum se zdvíhá nad hladinou moře jako ocas ryby
a dosahuje horizontální linie města. Z vnějšího auditoria nad městem je nádherný výhled. Volná kompozice je nyní včleněna do světa jeřábů a lodí. Součástí architektury jsou vedle budovy i moře a stavby v přístavu.
Prostor mezi tím, prázdnota, je důležitější než povrch materiálů. Koncepce prostoru dodává architektuře na osobitosti dalších uměleckých forem. Světlo popisuje prostor a vede člověka, který do něj vstupuje. „Práce architekta je do značné míry tvorbou dramaturga a uživateli se přitom nabízí dramatičnost prvků podél jeho cesty. Nástroji tohoto dramatu jsou světlo a prostor,“ tvrdí oba architekti.
Muzeum historie polských Židů ve Varšavě
(17.600 m2, dokončeno v roce 2013)
Muzeum historie polských Židů ve Varšavě vzniklo na základě vyhrané soutěže v roce 2005.
Klíčem k úspěchu byly umírněné environmentální proporce, budova lehce zasahuje do parku a má dramatický vestibul. Klasická kompozice připomíná členění na dva protějšky, ostrou a jemnou formu – tuto zajímavou tenzi vytvářenou dvěma opačnými elementy můžeme najít téměř u všech děl této architektonické dvojice. Ale ještě důležitější je prostor mezi volně tvarovanými zdmi hlavního vestibulu – jak světlo rodí v závislosti na denní době a ročním období znovu každý den. Tvar hlavního vestibulu, světlo spolu s křižujícím můstkem a schodiště k výstavním prostorám vedou návštěvníka do poschodí pod vestibulem k podstatné části výstavy o tisícileté historii židovské přítomnosti v Polsku.
Lahdelma & Mahlamäki využívají čistých materiálů: dřeva a betonu (místy v kontrastních barvách). Materiály jsou spojeny s konstrukcí,
ale zajímavějším faktorem je možná emocionální zkušenost vyvolávaná těmito materiály – – architekti si vytvořili důvěrný vztah ke dřevu už před dvěma dekádami.
Nejnovější dokončené dílo, Finské přírodní centrum Haltia v Espoo (3.000 m2, dokončeno v roce 2013), využívá z velké části jen dřeva: konstrukce, podlahy, stěny, poschodí a vybavení.
Dřevo poskytuje architektovi přírodní měřítko.
Příroda je mýtem finské architektury. Rytmická a lehce rozrůzněná variace lesní krajiny, filtrace světla listím a stále proměnlivá volná linie v místě, kde se voda dotýká skály – – to je architektura. Člověk jen musí tu krásu vidět a proměnit ji ve tvar budovy.
Veřejné budovy by měly mít vlastní identitu. Toho lze dosáhnout novou interpretací historie architektury a pozorováním přírody a prostředí, které vnímáme jako dobré a příjemné a nacházíme proto v jejich prvcích jádro a podstatu.
