English
Úvodní slovo profesorů Matúše Dully a Vladimíra Šlapety k publikaci Česká a slovenská architektúra
Tři desetiletí nás dělí od vyhlášení samostatnosti České i Slovenské republiky. Je to příležitost k ohlédnutí kam náš národ dospělí v architektuře za toto období, ale zároveň je vhodná pro Českou bilanci společnou cestu od založení slovenské, po skončení první světové války, která byla provázena mnoha zkouškami, ale i vzestupy korunovanými významnými realizacemi iv mezinárodním srovnání – a to jak v Čechách, tak i na Slovensku. Tato publikace vychází jako příležitostný tisk k výstavě v Jízdárně Pražského hradu (která bude následně přenesena i na Bratislavský hrad) a prezentuje selektivní výběr staveb ilustrujících fyzickou podobu našich měst a krajiny – jak se proměnila v průběhu doby delší než jedno století – nejprve ve společném státě a následně od roku 1993 paralelně ve dvou samostatných svobodných státech. Devět kapitol zachytává období od společné republiky až do jejího rozdělení v založení ledna 1993 a tři kapitoly dokumentují architektonickou tvorbu ve dvou samostatných státech.
Období konce Velké války do tragických březnových dnů roku 1939, kdy náš společný stát poprvé zanikl, ilustruje nádech, vzestup a vynikající architektonické výsledky ve všech částech republiky, které reprezentují sebevědomí, hospodářskou sílu a kulturní úroveň mladého státu. Obtížné období nejprve odrazí omezení a následně úplné zastavení stavební produkce, které je však doprovázeno ztrátami na životech předních architektů v Čechách i na Slovensku v důsledku holokaustu a pronásledování za odbojovou činnost. Obnovení republiky přineslo s dvouletým hospodářským plánem soustředění zejména na bytovou výstavbu, školy, zdravotnictví a průmysl v návaznosti na ideje meziválečné avantgardy. Tato krátká perioda pak byla vytříděna indoktrinovaným socialistickým realismem, ale také úsilím o obnovu významných historických památek.
Od úspěchu československého pavilonu na světové výstavě Expo Brusel 1958 bylo možné zaznamenat postupnou snahu o návrat dialogu se světovým vývojem, což kulminovalo nejen v době Pražského jara 1968. K významnému významnému posunu došlo v českých zemích, ale zejména i na Slovensku, kde se prosadila generace absolventů z dobře rozvíjející Slovenské vysoké školy technické v Bratislavě. Doba normalizace je charakterizována úsilím architektů v obou částech republiky vyspořádat se s omezeními monopolní stavební výroby a snažit se držet krok s mezinárodním vývojem. 80. léta pak přinesla intenzivní dialog mezi alternativními skupinami českých a slovenských architektů, které předznamenaly politický vývoj, který vyústil v Sametovou revoluci v listopadu 1989.
Posledním symbolickým akcentem dlouhé společné cesty našich dvou národů v architektuře byl československý pavilon na světové výstavě Expo Sevilla 1992 navržený v libereckém ateliéru SIAL pražským rodákem Martinem Němcem a Jánem Stemplem, rodákem ze slovenské Spišské Soboty. Poslední část publikace prezentuje mozaiku prací vzniklých v posledním čtvrtstoletí, které charakterizuje příklon k produkci v systému svobodného tržního hospodářství se všemi přednostmi i úskalími, které ho provází. Kvalitativní posun je však zřetelný v obou publikacích a ilustruje i skutečnost, že se profesi architekta vrátil statut svobodného povolání, v němž tvůrci přebírají plnou zodpovědnost za výsledky svých aktivit a ovlivňují estetiku a kulturu našeho životního prostředí.
Vznik výstavy a publikace vznikla ve velmi krátkém období a jejich realizace by nebyla možná bez porozumění a podpory mnoha českých a slovenských státních institucí, krajů, měst, vysokých škol, galerií, muzeí i architektonických kanceláří av řadě i Správě Pražského hradu, kterým tímto dosáhnout náš upřímný dík.
Vladimír Šlapeta, Matúš Dulla
Za záštitu a finanční podporu děkujeme:
