Ramiro Villapadierna

Stavění ve vrstvách
Vzpomeňte si na cenu za nejlepší pavilon na posledním Bienále architektury v Benátkách, oprávněně udělenou architektům Noura Al–Sayeh a Fuad Al–Ansari: jejich proměna bývalých rybářských chatrčí z pobřeží byla důmyslnou směsí kulturního přivlastnění, strukturální recyklace a povědomí o životním prostředí.
Tento počin plně odráží dnešní zájem a trendy v oblasti stavění.
Architektura vždy vstřebávala sociální problémy a představy. Právě v této době rychlých globálních změn je přirozené, že vzniká potřeba projevit zájem i v tomto směru – a neorientovat se pouze na pompéznost a velkolepost.
Zdá se, že inovace jde nyní cestou umírněnosti co do velikosti i nákladů a vytváří prostor pro zapojení sociálních aspektů; například recyklace a modernizace starých opotřebovaných staveb pro nové využití.
Španělští architekti zde opět ukázali své avantgardní myšlení – železniční nádraží nebo plynárny proměněné v divadla, nebo kreativní průmysl umístěný v bývalých továrnách – po desetiletích honby za stavěním všeho nového úplně od píky a hojného předvádění své samolibosti.
Je pochopitelné, že doba úsporných opatření se staví proti nerozumnému totálnímu demolování budov a jejich opětovnému stavění. I když dnes recyklační společnosti jen stěží dosahují zisk, tímto trendem se šetří peníze a také se zachraňuje odpad.
Ukázalo se, že modernizace starých budov je pro architekty také obohacujícím úkolem, protože tady nejde pouze o snížení dopadu, ale je to také zajímavá příležitost, jak uchovat vzpomínky a opět využít prostor pro inovativní designová řešení.
Nic není pro architekturu tak ponižující jako nestálost. Proto je zajištění udržitelnosti nejdůležitějším úkolem pro příští generace.
Modernizováním vybavení budov ve skutečnosti vzdáváme čest trvalosti práce našich předchůdců.
A přitom zajisté můžeme snít o tom, že stejného zacházení s výsledkem naší snahy bude dopřáno i našimi potomky: architekti by měli odpovědně zvážit, jak by jejich stavby mohly být opětovně využity v budoucnu.
Cílem je vytvářet struktury, které mají schopnost vytrvat, zachovat duch starého v novém a odkrýt vrstvy minulosti tak, aby je mohl vidět každý.
Od období renesance se inovace nikdy nevyvíjela tak obrovskou rychlostí a respektování minulosti nikdy tak nelákalo umění jako dnes.
Postmodernistická společnost objevila, že opotřebovanost zlidšťuje, což platí pro dizajn, stejně jako pro architekturu; navrácení věcí zpět k životu přináší jakési uspokojení: trend směrem k prověřené klasice je směsí osobního sebenaplnění a propojení s minulostí.
Zároveň to umožňuje pracovat s daným kontextem, když musíte obnažit původní strukturu a dát jí novostí zářící, energeticky úsporný obal.
Odhaduje se, že modernizací jádra budovy snížíme její náklady o 10 až 20 % a zároveň se odpoutáme od několikatunového vypouštění oxidu uhličitého.
Efektivita je naší novou starostí, protože budoucí generace budou muset pečlivě zvažovat všechny náklady. Modernizování systémů pro odvod dešťové vody, kotle na biomasu a nízkorychlostní vodovodní instalace jsou proto více než pouhou ideologií nebo duchem doby.
Pohrávání si s myšlenkami rozkladu a opětovného použití se stalo trendem i v období po 11. září.
Někteří teoretici dokonce odvážně tvrdí, že v této chvíli „je vše o příběhu společnosti“ a „architektonickém manifestu smrti“. Pravdou je, že pokud vám dochází představivost, nové podněty k zamyšlení (a doufejme také k tvorbě) vám poskytnou právě ty staré.