English
Rozhovor s generálním ředitelem Metrostavu Ing. Pavlem Pilátem o věcech málo známých i neznámých.
Rekonstrukce Národního muzea v Praze
3. října 2019 se ve Španělském sále Pražského Hradu, v rámci oslav 30 výročí listopadových událostí, konal Slavnostní večer věnovaný 30 letům české památkové péče. Součástí slavnostního večera bylo udílení cen Opera Historica a Ceny Jože Plečnika. Mimořádným výkonům v této oblasti tleskalo v sále více než čtyři sta hostů ze všech krajů republiky a zahraničí. Přítomni byli přední činitelé naší politické scény v čele s premiérem Andrejem Babišem.
Hlavním hrdinou večera se stala zrekonstruovaná budova Národního muzea v Praze. Generální rekonstrukce trvající 42 měsíců získala dvě prestižní ocenění: cenu Opera Historica 2019 primátora hlavního města Prahy Zdeňka Hřiba a cenu pro absolutního vítěze soutěže GRAND PRIX OPERA HISTORICA. Za rekonstrukcí budovy a její dostavby stálo sdružení Metrostav – Průmstav – Imos (M-P-I), generálnímu řediteli společnosti Metrostav panu Ing. Pavlu Pilátovi jsme v této souvislosti položili několik otázek:
Pane generální řediteli, troufám si říci, že většina z nás si pod názvem Metrostav představuje poněkud odlišnou náplň práce, než je rekonstrukce historických budov. Co vše tedy Metrostav umí a co vše má ve svém portfoliu?
Naše počátky jsou samozřejmě historicky spojeny s vodohospodářskými projekty a výstavbou pražského metra. Nyní jsme největší česká stavební společnost a vedoucí člen koncernu Skupina Metrostav, který tvoří více než 50 subjektů operujících v 16 zemích světa. Naší doménou jsou sice podzemní stavby včetně metra, dopravní stavby, průmyslové projekty, občanské stavby a ekologické stavby, ale realizovali jsme mnoho rekonstrukcí historických objektů, není to pro nás něco překvapivého nebo něco, s čím bychom neměli dostatek zkušeností. Byla to třeba rekonstrukce Lichtenštejnského paláce na začátku 90. let minulého století, náročnou sanaci a obnovu Nostického paláce na Malé Straně, který slouží jako hlavní budova ministerstva kultury, dále třeba rekonstrukce Ústavu šlechtičen na Pražském hradě, paláce Adria na Národní třídě, Hlavního nádraží v Praze a aktuálně mohu jmenovat zakázku na opravu objektu Císařských lázní v Karlových Varech.
Jak vznikl nápad přihlásit se do soutěže na rekonstrukci Historické budovy Národního muzea?
Tušili jsme, že se bude jednat o zvláštní a především náročnou, ale také pěknou práci. Setkáváme se zde s minulostí, máme jedinečnou příležitost nahlédnout pod pokličku našich předků a můžeme se podílet na odhalování minulosti. Tak tomu bylo ostatně při výstavbě metra v centru Prahy. Styk s minulostí nás zkrátka vždy bavil.
Jak to na stavbě probíhalo?
Nebylo to vždy jednoduché. Velké rekonstrukce vždy přinášejí komplikace a vypjaté momenty, v průběhu stavby dochází k odkrývání nečekaného, zvlášť když jde o takto rozsáhlý historický objekt. V případě Národního muzea je na místě zmínit, že naši předci měli před 130 lety za úkol postavit co nejlevněji, tedy úsporně největší možnou budovu. Nynější rekonstrukce měla za cíl na „ošizeném“ základu vytvořit funkčně perfektní, kvalitní novodobý objekt. Jenže zároveň bylo nutné zachovat původní kabát a historický vzhled. Nelehký úkol. A já myslím, že se nám to spolu s projektantem a investorem podařilo se ctí.
Co bylo hlavním důvodem takového úspěchu?
Všichni účastníci výstavby i přes složité momenty šli za stejným cílem – dokončit stavbu v termínu a v potřebné kvalitě. Došlo k mnoha změnám v projektu – vždy se nám ale podařilo vše vyřešit a dokončit. To vše ocení odborná i laická veřejnost. Rekonstrukce Muzea se v průběhu prací jevila celkově jako fenomén doby – kdo nebyl u rekonstrukce, jako by nebyl.
Dokument zachycující průběh rekonstrukce hlavní budovy Národního muzea ukazuje, o jak rozsáhlé dílo se jednalo. Nakolik byla rekonstrukce náročná ze stavebního hlediska? Řešili jste technicky nestandardní situace?
Nesnadná situace nastala třeba s dřevěnými podlahami, kterých je v objektu téměř 9 000 m2. Podle zadávací dokumentace se u projektu předpokládalo zachování 85 % původních parket s rozsáhlým využitím původního záklopu. Při demontáži se tento záměr ukázal jako nemožný a téměř dva roky se hledalo náhradní řešení. A mohu zmínit výzvu s okny. Pro stavebníky vznikla nová skutečnost, že oproti předpokladům projektu (a záměru investora) bylo nutno jednotlivá okna citlivě vyjmout a opravovat v externích dílnách. Jedině v souběhu u několika zhotovitelů bylo možné dosáhnout požadovaných novodobých technických i energetických parametrů a okna se nakonec podařilo navrátit včas.
O kolik oken se vlastně jednalo?
Řádový počet oken je úctyhodný – je jich přes 500 a při představě, že většina oken má 18 křídel (9 vnějších a 9 vnitřních), se jejich číslo blíží 8000.
Nad řemeslným zpracováním (nejenom) interiérů Národního muzea se až tajil dech. Jak se vlastně – při dnešním nedostatku snad všech řemesel, podařilo dát dohromady odborníky?
Restaurátoři pracující pro sdružení zajistili celou řadu specialistů, kteří museli riskantně novátorsky pracovat v nezvyklém souběhu různorodých řemesel (prašné a mokré procesy u citlivých restaurátorských činností). Kvalita provedených prací byla velice pečlivě hlídána všemi účastníky výstavby za součinnosti s památkáři i v přímé vazbě vedení stavby na subdodavatele. Výsledkem je všeobecné velice pozitivní hodnocení kvality provedení prací jak od odborné, tak návštěvnické veřejnosti. Pro mne osobně je také potěšitelné, že je dílo srovnatelné s úrovní restaurování gigantů, jako bylo Národní divadlo před 40 lety a Obecní dům před 20 lety.
Pane generální řediteli, děkujeme za Váš čas a přejeme Vám i Metrostavu mnoho dalších pracovních úspěchů.
Czech Architecture Week
Stojan Černodrinski