English
Jisté je, že u tohoto velkého Čecha není třeba dávat další přízviska: geniální, pracovitý, mimořádný podnikatel, neboť všechny tyto vlastnosti jsou synonymem jména TOMÁŠ BAŤA.
Málo se ale ví, že tento muž práce uměl také (i když velmi málo) odpočívat a měl také smysl pro humor. Moji přátelé a spolupracovníci dobře vědí, že ač jsem se nikdy nesešel, ani nemohl sejít s Tomášem Baťou, tak ho nesmírně uznávám a snažím se celý život alespoň kopírovat některé jeho postoje k životu a podnikání. I když ve stáří a po osobních zkušenostech vím, že Baťův názor „Všechno jde a ještě o 10 % více,“ má své limity.
Tomáš Baťa to již ví také, neboť když dne 12. července 1932 nařídil pilotovi, aby odstartoval v husté mlze, letadlo se následně zřítilo a oba zahynuli. Odešel od nás muž plný síly ve zralém věku, který pro mnohé z nás je stále živým podnikatelským vzorem. Je tomu právě 80 let, kdy T. Baťa ve svých 56 letech tragicky zahynul, a to je důvod, proč si na něj opět zavzpomínat.
Vím, že o Tomášovi Baťovi bylo napsáno mnoho knih a vědeckých pojednání. Je tedy troufalost, když se do toho opět pouští tentokrát bláznivý technik, který sní o nutnosti výstavby vodního koridoru Dunaj–Odra–Labe. Nebo právě tento projekt mi dává oprávnění si zavzpomínat na tohoto geniálního tvůrce nových a velkých myšlenek?
Myslím, že to je ten správný důvod. Jsem taky Moravák a Tomáš Baťa ve svém projevu zemskému zastupitelství (1930) kromě jiného řekl: „Nikdy se nedostaneme ani krůček dopředu v budování blahobytu obyvatelstva země Moravsko–slezské, pokud si neuděláme pořádek ve svých hlavách“. A o to právě jde. Máme to v hlavách pěkně pomotané. Že Vy ne? Tak já ano.
Proto si stále více listuji v knihách, které Tomáš Baťa napsal, nebo napsali mnozí o něm.
Paradoxně jich v poslední době dostávám čím dál víc. Naposled jsem dostal plnou tašku knížek o Baťovi z rukou mimořádného ekonoma a stratéga prof. Ing. Zdeňka Součka s dovětkem „byl to génius“. To já vím, ale z úst opravdu povolaných jsem to opět rád slyšel, zvláště když mne upozornil na projev Tomáše Bati o nutnosti budovat vodní cestu na Moravě.
Můj první dotyk s myšlenkami Tomáše Bati, které mne zasáhly na celý život, způsobil můj učitel politické ekonomie na Vyšší průmyslové škole stavební v Praze již v r. 1955, tedy před 57 lety.
Tehdy nám pan učitel „baťovec“, který ve Zlíně u Bati pracoval, za hluboké totality vyprávěl neuvěřitelné historky o svém šéfovi, které již víc jak půl století dál vyprávím všem, kdo mne chtějí poslouchat, až jsem začal pochybovat, zda si nevymýšlím. Byl jsem proto nadšený z knížky „Baťa zblízka – anekdoty a intimní život Tomáše Bati“ (1933) od Josefa Macha s předmluvou významného Baťova spolupracovníka Antonína Cekoty, ve které jsou tyto historky téměř přesně zachyceny. Vzhledem k tomu, že materiálů je neuvěřitelné množství, uchýlím se opět k fiktivnímu rozhovoru a budu se Tomáše Bati ptát pouze na otázky, které mne, a doufám i naše čtenáře, mohou zajímat a osvěžit nám tak naše dosavadní informace o tomto našem velkém Čechovi a mohou být i vodítkem k naší současnosti.
Josef Podzimek
Vážený pane Baťo, před 80 lety bych se pravděpodobně pro Vaši zaneprázdněnost neodvážil Vás požádat o rozhovor. Taky bych nemohl, neboť jsem ještě nebyl na světě, ale dnes, kdy máte víc času a sledujete jistě, co se v naší zemi děje, Vás prosím o krátké zavzpomínání. Věřím, že v duchu vašeho hesla: „Odklad je zloděj času,“ se do toho můžeme ihned pustit.
Souhlasím, ale držte se mé zásady, že „než něco řeknu, musím přemýšlet, co mi ten druhý na to odpoví“.
Pane Baťo, Vy víte, že naše firma Podzimek a synové je jen o 4 roky mladší než Vaše firma, kterou jste založil se sestrou Annou a bratrem Antonínem v roce 1892. Trochu jsem proto studoval tu dobu. Přesto prosím, abyste našim čtenářům přiblížil, jak se tehdy žilo.
Vy jste, pane Podzimek, vysledoval svou stavařskou rodinu jenom 5 generací zpět, tedy k svému pradědečkovi Janovi, ale naše ševcovská tradice začala již v roce 1691, kdy se můj prapraprapraděd Martin – obuvník, narodil ve Zlíně. Pak po dalších 7 generací jsme byli všichni ševci. Když k tomu přičtu mého syna Tomíka a vnuka Tomáše Jana a pravnuka
Thomase Archera, tak naši ševcovskou tradici táhneme již 10 generací.
To je opravdu delší historie a Vaše firma byla také o několik řádů větší, než naše, ale přesto rád připomínám, že mému dědečkovi bylo 6 let, když Vy, pane Baťo, jste se narodil. Tak jak se tehdy žilo?
Můj otec Antonín měl takový malý domek v Dlouhé ulici ve starém Zlíně, kde měl obuvnickou dílnu. Byl přísný, ale přitom byl trochu lehkomyslný. Pracoval často od svítání do noci s několika tovaryši a starším synem Antonínem.
Jeho hlavním zaměstnáním byla sice ševcovina, ale jeden čas obchodoval s uhlím, pak prodával klobouky, cukroví, ovoce, najímal si ovocné sady a nakonec začal vyrábět limonády a sodové vody, s nimiž obchodoval i na jarmarcích.
Takže jste zdědil obchodního ducha po tatínkovi?
Asi ano. Vždy po večeři otec šel do hostince mezi sousedy a tam často u stolu měl hlavní slovo.
Rád mudroval, jak se tehdy říkalo, o továrně s komínem. Sousedé jen kroutili hlavami, že zlínský švec měl takové fabrikovské choutky.
Jak to u Vás doma vypadalo?
V nízké světnici stál u okna pankl s obuvnickým nářadím a na verpáncích okolo seděl mistr s tovaryši a učedníky, všichni shrbeni nad prací, kterou často dodělávali při blikajícím světle olejové nebo petrolejové lampy.
Jak jste, pane Baťo, začínal ševcovat Vy?
Od dětství jsem pomáhal otci v dílně i na jarmarcích. Často jsem se s tátou neshodl. Byl jsem neústupný a tvrdohlavý se snahou vždy prosadit svůj názor a tak často musel ustoupit i přísný otec, který v té době byl považován za neomezeného pána rodiny. Velmi mně hnětlo, že mne otec neuznával, ale časem jsem si i přes pohlavky získal u otce jakýsi respekt. Hlavně svým smyslem pro organizaci práce, prodejem a snahami pro zlepšení výrobků.
Kdy jste začal podnikat sám?
V patnácti letech jsem požádal otce, aby mi vyplatil podíl po zemřelé matce, abych si mohl založit
vlastní dílnu. Ale otec mi ho odepřel vyplatit, že jsem nezletilý. Mám pocit, pane Podzimku, jak jsem sledoval osudy vaší firmy, že také vaše babička Kateřina si vymohla na svém otci podíl po zemřelé matce, aby přinesla kapitál pro svého Josefa, vašeho dědečka, k založení stavební firmy.
To je pravda, obdivuji Vás, pane Baťo, jak jste se na náš rozhovor připravil.
To víte, my Moraváci, musíme držet při sobě.
Děkuji Vám, ale vraťme se k Vašim začátkům.
Odešel jsem, stejně jako váš dědeček Josef, do Vídně, kde jsem si v Döblingu založil dílnu. Avšak nezkušenost a nepochopení městského vkusu, chybná organizace výroby a prodeje měly za následek, že jsem zkrachoval.
Tak Vy jste, pane Baťo, zkrachoval? No to je hezké a kde jste tedy začal znova?
Bylo to v roce 1894, kdy jsem s mou sestrou Annou a bratrem Antonínem, založili společnou
ševcovskou dílnu v Uherském Hradišti. První mou snahou bylo opatřit si nějaké stroje. Brzy k dvěma šicím strojům přibyl primitivní stroj, podobný pásové pile, avšak s ostřím bez zubů.
Pane Baťo, to jsme se již moc zamotali do historie.
O Vašem podnikatelském rozmachu se můžeme dočíst ve všech knihách o Vás. Já bych se chtěl dostat k Vašemu humoru, k obecnému přístupu k životu i podnikání a hlavně k Vašim názorům na vodní hospodářství, plavbu a vodní koridor Dunaj–Odra–Labe. Promiňte, tento název jste ještě neznal, ale průplav či kanál ano.
Čím začneme?
Tak mne napadlo, mohl bych Vám říkat pane šéfe, jak Vám říkali vaši spolupracovníci?
Mohl, neboť vím, že tak říkali i vašemu dědečkovi zakladateli i vašemu tatínkovi. Také vím, že po restituci vaší stavební firmy Vám staronový ředitel, bývalý předseda závodního výboru KSČ, který se nazýval generálním ředitelem, nechal natisknout vizitky s funkcí prezident. Vy jste je
všechny zahodil a pod jméno bylo natištěno „šéf“.
Děkuji, pane šéfe. Na průmyslovce nám pan profesor na ekonomii vyprávěl tuto historku, která svědčí o Vašich tvrdých výchovných metodách: Když byl Baťův synek Tomík stár asi deset let, jel se svými rodiči autem do Brna. Jelo se v otevřeném voze a vítr srazil Tomíkovi čepici s hlavy. Auto zastavilo a chlapec si musil doběhnout pro čepici. Když se zase posadil do vozu, řekl mu Tomáš Baťa: „Už jsem ti říkal, že máš dávat pozor na svou čepici. Dáš–li si ji ještě jednou srazit větrem, pojedeme dále bez tebe.“ Za deset minut srazil vítr chlapci čepici s hlavy znova. Baťa dal zastavit auto, dal synkovi desetikorunu a řekl: „Teď jdi k nejbližšímu nádraží a jeď do Brna vlakem, nemám kdy na tebe čekat.
Nazpátek můžeš jet zase s námi autem.“ Chlapec sice dojel do Brna včas, ale byl příliš pyšný, aby se dovolával auta svého otce, šel proto do Baťova obchodu v Brně, vypůjčil si tam od správce filiálky potřebné peníze a jel zase vlakem zpátky do Zlína.
Přesně tak to bylo. Byl jsem vždy přesvědčen, že děti se nemají rozmazlovat. Ve svém časopisu Baťova služba veřejnosti z roku 1927 jsem uvedl: „Můj syn nemá ani tu vyhlídku, jako mnohý synek chudých rodičů – stát se pánem. Nebude studovat ani střední, tím méně vysokou školu.
Po vyjití měšťanské školy stane se svobodomyslným živnostníkem, jako je jeho otec. Majetku bude mít zrovna tolik, kolik si ho vydělá. Bude mít beztoho velký náskok před druhými, protože bude mít po ruce zkušenější rádce a já jistě neopomenu ho upozornit na vhodné příležitosti.“ Ještě jednu historku z výchovy mého syna Vám dám k lepšímu: Když bylo Tomíkovi osmnáct let, onemocněl, a po uzdravení odjel v zimě 1931 na zotavenou lyžařit do švýcarských Alp. Dostal na to měsíc dovolené. Před ukončením pobytu mi napsal, že se učil pilně francouzsky, ale že by k tomu potřeboval ještě nezbytně měsíc.
Okamžitě jsem poslal telegram: Za účelem zdokonalení ve francouzštině nastoupíš zítra práci v naší curyšské filiálce! Vím, že se to do vaší doby nehodí, ale takový jsem byl. Vždy jsem uznával, že nejdůležitější škola je škola života.
Přesto nebo právě proto jsem hodně četl, pracoval ve fabrikách v cizích zemích a tak jsem se naučil německy a anglicky. Také jsem hodně cestoval, abych chytré řeči ze škol, které mi chyběly, dohnal pozorováním a svou pílí.
Pane šéfe, mně se to líbí, ale raději to nebudu rozebírat, abych nebyl označen za fosila. Řeknete našim čtenářům nějakou historku ze svých cest?
Udělám Vám radost. Ocituji Vám zápis z mého deníku, který jsem si psal na své dlouhé poznávací cestě v roce 1925, když jsme proplouvali Suezským průplavem: „Velké dílo, a přece tak jednoduché. Bylo třeba jen kopat a kopat. Naprostá rovina, obklopená ze všech stran mořem, ukazovala sama, jak a kde je třeba kopat. Mlýnská strouha v našich valašských hornatých krajinách dala více měření než toto světové veledílo. Člověk se přece neubrání vzrušení, když jím poprvé projíždí, ovšem vzrušení spíše nad důležitostí nežli nad důmyslností. Šířka kanálu jest asi dvakrát větší nežli řeka Morava. Plavba rychlolodí trvá asi 18 hodin. Po celé délce kanálu vidíte jen poušť.
Pouze místy na západním břehu jest vidět pruh zeleně žijící zásluhou jiného kanálu, který přivádí sladkou (říční) vodu až z Horního Egypta. Po obou stranách průplavu jsou cesty a dráhy.“
Moc Vám děkuji za tuto krátkou vzpomínku, která nám umožní vrátit se na Vaši naši rodnou Moravu a tím k tématu, který nejvíce zajímá naše čtenáře.
Vaše názory z roku 1930, které jste sepsal a říkal ve svých projevech, i způsob, jak jste se snažil vodohospodářské projekty pro blaho země Moravsko–slezské prosadit, jsou inspirativní i pro naši generaci.
Rád Vám přiblížím tuto moji vizi pro blaho mých Moravanů. Ale připravte se, že budu trochu
kritický k vašemu okouzlení ze zákona o vodohospodářském fondu a šestiletce v letech 1931–1936, o kterém jste v minulém čísle diskutoval s mým současníkem Ing. Josefem Bartovským. V roce 1930 vypracovala vláda návrh zákona, který měl řídit úpravu vodních poměrů v jednotlivých zemích státu až do roku 1956. Po propočtení tohoto návrhu jsem shledal, že země Moravskoslezská je v něm téměř ponechána stranou, neboť z investice v rozsahu 2297 mil. Kč má se na jejím území vykonat prací za 127 mil. Kč, tedy asi 4 %, a to pouze v pohraničí. Od roku 1941 až do roku 1956 se nemá v ohledu usplavnění moravských řek vykonat vůbec nic. Zákon má být projednán v urychleném řízení. Když jsem pochopil, že opomíjení naší země Moravskoslezské je způsobeno nepřipraveností plánů pro vodní usplavňovací díla v neznalosti i nezájmu a konečně v roztříštěnosti názorů, svolal jsem konferenci svých inženýrů, ke kterým jsem pronesl větu, která vešla do dějin. „Za tento týden musíme vykonat pro splavnění Moravy více, než bylo vykonáno za poslední milión roků“.
Nechal jsem vyhledat všechny plány a studie o řece Moravě, mluvil jsem s každým, který chtěl naslouchat nebo jsem ho k pozornosti donutil.
Nechal jsem svým nákladem vypracovat další plány zdokonalující myšlenku úpravy Moravy tak, aby tato řeka sloužila všem.
Musím přiznat, když pozoruji vaši generaci, jak se někteří nezodpovědní jedinci snaží, jak vy říkáte, o revitalizaci řek a vaše společnost netečně a bezbranně tomu přihlíží, že se za vás děsím vaší budoucnosti. Vím, že ani já jsem nedosáhl kýženého cíle, ale alespoň jsem se snažil a v těchto snahách pokračoval i můj nástupce Jan Antonín Baťa. Proto vám všem, co za splavnost našich řek bojujete, držím palce.
V roce 1930 jsem zemskému zastupitelství předložil své návrhy a pronesl projev: „Moravané!
Je důležitější otázky nežli ta, jak zlepšit a zpříjemnit život nás všech? Jak ulehčit práci rolníků a zvýšit výnos jejich polí a luk? Jak osvobodit lidi pracující v průmyslu od dřiny
a zvýšit jejich mzdy využitím sil mechanických a sil přírody? Jak ozdravit naše vesnice a města a pomoci svým dětem, aby vyrůstaly ve zdravé, silné pokolení? Je naší povinností myslit nad těmito úkoly a domyslit je. Nikdy se nedostaneme ani krůček dopředu v budování blahobytu obyvatelstva země Moravskoslezské, pokud si neuděláme pořádek ve svých hlavách.
Boží prozřetelnost a lidská moudrost dávných státníků soustředila celou naši zemi do povodí jedné řeky. Šťastnými politickými poměry máme v rukou vládu stejně nad pramenem této řeky jak nad jejím ústím vzdáleným několik kilometrů od moravských hranic na Slovensku u Děvína.
Příroda i politické síly připojily nás takto na mohutnou světovou řeku Dunaj, kde náš stát má právo plavby a po níž můžeme pronikat do jižních zemí a moří po celý rok. Není druhé země, jejíž budoucnost, bohatství a blahobyt by byly tolik závislé na jediné řece jako Morava, jejíž jméno není proto nahodilé. A co jsme udělali my, Moravané, s tímto bohatstvím svěřeným nám boží prozřetelností a bráněným po tisíce roků našimi předky? Jak jsme jej využili? Vzlétnete–li nad dolní tok řeky Moravy, musí se vám sevřít srdce lítostí, protože shlédnete pod sebou pustinu, ve které řádí řeka právě tak jako za dob mamutů. Jsou kraje, kde tyto poměry jsou katastrofální. Je řada měsíců, kdy v obcích od Hodonína dolů nelze vykročit na pole ani lidem, ani dobytku, kdy lidé musí utíkat z polí před hejny komárů; kdy vládnou nad celým krajem komáři rojící se v mračnech z bažin, povodněmi promáčených rovin. Čeští zástupcové, kteří dovedli lépe domyslet životní problémy své země, trvali na usplavnění svých hlavních toků Labe a Vltavy. Celé desítky roků nebylo sice vidět na těchto usplavněných částech ani lodičky, ale obyvatelstvo nemělo příčiny zlobit se na své vůdce, protože usplavněním řeky docílí se pořádku v celém vodním hospodářství země.
Musí být regulovány přítoky a postaveny přehrady, aby byla odstraněna dvě zla: vysoký stav vody při povodních a nízký stav vody za sucha. Co jsme vykonali my, Moravané?
Co udělali naši zástupcové ve vídeňském parlamentu? Přijali pouze slib pánů na průplav dunajsko–oderský, který měl být světodějnou událostí, ale v jehož uskutečnění nikdo nevěřil.
Úpadek, v jakém se nalézáme, je nejlépe patrný z vládního návrhu zákona o vodocestném fondu, který má být rozhodujícím pro úpravu vodního hospodářství v celém státě. O zemi Moravskoslezské zmiňuje se tento návrh jako o neznámé zemi, v níž otázky vodocestné se ponechávají k rozřešení soukromým podnikatelům, kteří prý uskuteční průplav labsko–dunajsko–oderský. Nevytýkáme návrhu zákona, že míní v těchto místech řeky usplavňovat. Bolí nás však, že o Moravě se tu píše jako o zemi neznámé, že její nejživotnější potřeba se odbývá několika slovy a obnosem, který jest jen poněkud více nežli nic, a rozřešení nejživotnějších potřeb země se ponechává „soukromému kapitálu“ v neznámých dobách.
Bolí nás, že zde přímo zákonem se projevuje nezájem vůči životu obyvatelstva celé naší země Moravskoslezské. A přece problém usplavnění řeky Moravy není problémem lokálním. Je více nežli problémem země a více nežli problémem říše. Je to problém evropský, ba světový, neboť usplavněním Moravy přiblížíme se k uskutečnění spojení tří největších středoevropských řek: Labe, Dunaje a Odry a spojení dvou moří. Říkáme docela poctivě, že nám jde o to, abychom pomocí vodocestného fondu zavedli pořádek do vodstev naší země tak, jak to mají na mysli rozumní mužové v sesterské zemi české. Rozumní proto, že vědí, že není lepší peněžní investice nežli tato, neboť kromě plavby je zde výnos z vodní síly, zisk z nezničené úrody, vyšší výnos z pozemků a hlavně rozvoj života a podniků okolo řeky.
O zemi Moravskoslezské praví, že její „usplavnění“ rozřeší „soukromý kapitál“. Jest jistě mnohem pohodlnější odbýt nejživotnější otázky země sliby, ponechat zemi ve starých pověrách nežli uspokojit její potřeby. Zde jest však vina na nás všech Moravanech, neboť nemůžeme očekávat, že někdo bude za nás přemýšlet o tom, co potřebujeme k životu dnes a zítra. Zužitkováním našich vod pro produktivní
účely zlepší se hospodářský stav našeho obyvatelstva a zmohutní průmysl a zemědělství do té míry, že nalezneme prostředky pro vybudování umělého kanálu mezi Přerovem a Odrou, a tím dosažení spojení Černého moře s mořem Baltickým územím naší země, což jest nejpřirozenější. Tímto řešením se přiblížíme stejně i k vybudování kanálového spojení Labe s Moravou a takto k připojení na Dunaj a Odru.
Takto též přinesou i obnosy, jež se mají investovat do usplavnění Odry na našem území, plný požitek severovýchodním městům naší země a velikému průmyslu na Ostravsku.“ Svůj projev jsem ukončil slovy: „CO MÁME UČINITI DNES, ABYCHOM SE PŘIBLÍŽILI CÍLI? Obnovme zrušené projekční oddělení pro úpravu řek, umístěné dříve v Přerově. Vybavme toto oddělení takovými prostředky a tak velkým počtem lidí, aby během této zimy byly vypracovány aspoň generální plány na provedení vodohospodářských prací v naší zemi. Přidělme celé povodí řeky Moravy téže kompetenci, pod níž náleží všechny významné řeky české, tj. ministerstvu veřejných prací a vodocestnému fondu. Doplňme návrh zákona o vodocestném fondu, nyní projednávaného, o položky potřebné pro provedení staveb na moravských řekách, a to do prvního desetiletého období obnosem 1 mld. Kč.“ Něco se nám povedlo, něco ne. Uplynulo víc jak 80 let od mého doporučení. Prožili jste druhou světovou válku, budování socialismu v našich krásných zemích a nyní již 20 let si sami hospodaříte ve své demokratické zemi. A co jste pro splavnění za posledních 20 let udělali vy?
Řeknu vám to, jak jsem byl zvyklý: Nic.
A co nám tedy, pane šéfe, doporučujete?
• Posilte projekční činnost v oblasti plavebních cest. • Uvolněte státní prostředky, soustřeďte zbytky dobrých projektantů v oblasti vodních cest a vypracujte nový generální plán, jak vy říkáte, vodního koridoru Dunaj–Odra–Labe. • Podklady použijte, ve vaší terminologii, k vypracování projektu proveditelnosti, i když
nevím, proč tomu tak říkáte a proč tento důkaz potřebujete ještě po více jak 100 letech, kdy to věděli vaši předci. Také nevím, proč uvažujete o „zrušení“ Ředitelství vodních cest, když vám po letech začíná fungovat. Stejně tak chcete zašantročit Státní plavební správu někam do doprav, které s vodní dopravou nemají nic společného. Rád používám příměry a tak si dovedu představit, jak u železniční trati či dálnice si postavíte stan, vytáhnete rybářský prut, zatímco vaše děti a ženy se budou koupat?
Že si to nedovedete představit? Tak nechte na pokoji ŘVC a SPS.
Pane šéfe, Vy jste se rozjel, tak to trochu odlehčím a polidštím. Pamatujete si, když jste se stal starostou Zlína, jak jste se dal fotografovat a co Vám řekla vaše paní?
„Ovšem, vázanka jako obyčejně nakřivo.“ – „Ale Máničko, žádný pořádný mužský nemá správně uvázanou kravatu. Tu umí uvázat jen hochštapler.“
A co jste kdysi řekl svému dlouholetému rádci a důvěrníkovi Dr. Theinovi, když jste mu ukazoval prostranství před svou vilou?
„Víte, čí sochu bych sem chtěl postavit?“ „Snad svatého Kryšpína, patrona ševců?“ „Ba ne,“ odpověděl jsem, „Mojžíše. Ten udeřil holí do skály a už měl vodu.“
Pane šéfe, ještě si vzpomínám na dvě historky, které nám vyprávěl učitel ekonomie na průmyslové škole a které aplikuji celý svůj profesní život a vždy mi pomohly. Po dostavbě velkého mnohapatrového skladiště Vám přišli realizátoři oznámit, že proběhly zatěžovací zkoušky a zkroušeně Vás informovali, že popraskalo 1% trámů. Vy jste je vyslechl a konstatoval jste: „Proč ty stavby tak předimenzováváte? Myslíte, že mám peníze na vyhazování? Mělo popraskat 5 % trámů.“
Myslím, že to zcela dopovídá mému myšlení a že to nebylo pouze jedenkrát, když jsme stavěli nový Zlín. A co ta vaše druhá historka?
Když jste chtěl vybavit své obchodní cestující malými letadly, tak Vám výrobci nabízeli letadla tu za 2 mil. Kč, tu za 1,5 mil. Kč. Vy jste je zarazil a řekl jste, že si přejete letadlo pod 500 tisíc Kč. Všichni výrobci konstatovali, že za to nejde letadlo vyrobit.
Tak jste si je začal vyrábět sám. Tak vznikla slavná zlínská letadla.
Ano, to je pravda, i když si již nepamatuji přesné částky.
To jsem rád, pane šéfe, neboť přesně této logiky i příkladu jsem použil před 15 lety, když jsme ve firmě měli postavit novou kotelnu. A šlo to. Náklady klesly víc jak o polovinu. Děkuji za inspiraci.
Ale proč jste, pane Podzimku, stavěl plynovou kotelnu podle výroby našich letadel, když jste se mohl poučit přímo o realizaci naší plynové kotelny ve Zlíně? Tehdy mi přinesli rozpočet a návrh na provoz. Stavba měla stát mnoho miliónů korun, z toho budovy asi třetinu. Při provozu byl navrhován správce, dozorce, účetní atd. Tehdy jsem vzal červenou tužku, vše přeškrtl a dal příkaz: „Plynárna bude stát právě polovici.
Především není třeba budovy. Koksové pece jsou také plynárna a nemají budovy se střechou nad hlavou. Za druhé provoz povede jeden ředitel, který bude současně dozorcem, účetním, strojníkem a topičem. Pamatujte si, že čím méně direktorů, tím je zboží levnější. A drahý plyn ve Zlíně nepotřebujeme.“
No, to se mi, pane šéfe, moc líbí. Odpovídá to zcela mému uvažování. Na oplátku Vám připomenu ještě jeden váš stavbařský rozhodovací proces. Nešlo o nic míň, než o užitečnou velikost WC. Dočetl jsem se toto: „Když něco Baťa stavěl, věděl na puntík, jaké hříšné peníze stojí takový čtverečný metr zastavěné plochy. Jednou přezkoumával plán nové tovární budovy, kterou chtěl postavit. Vtom padlo jeho oko na plánu architektově na číslici 1,20 m – šířka záchodů. ‚Co? 120 cm? Sedmdesát stačí!‘ Architekt
se mu pokusil odporovat. ‚Poslyšte (slovo ‚poslyšte‘ užíval Baťa, když přicházel do ráže) – poslyšte, pane!
Pokud já budu šéfem v tomto podniku, nikomu nevyrostou sedací rozměry na 120 cm!‘ – Jen s velkým úsilím se nechal přemluvit zprvu na 80 – a při pozdějších stavbách na 90 cm.“
To jste již, pane Podzimku, postoupil hodně daleko, ale přiznávám, bylo to tak. Prostě nesnáším, promiňte, nesnášel jsem, když mi někdo řekl, že něco nejde. Ale vy jste přesně takový a naučil vás to, jak jsem se dočetl, váš velký vzor Ing. Libor Záruba. Tak proč se divíte?
A co takhle naše zdravotnictví, sledujete?
Jistě, a chcete–li znát moje názory, tak si poslechněte vyprávění mého šéfa zubařského oddělení ve Zlíně MUDr. Bartoše, který stojí vedle mne.
Jak myslíte, pane šéfe.
„Když Baťa hledal někoho pro vedení zubolékařského oddělení, jel jsem se představit do Zlína. Dobrá, zkusíme to s vámi, bylo mi řečeno. Půl roku nebudete mít podíl na zisku, budete dostávat jen plat. Potom uvidíme.
Ptal jsem se, kde je oddělení. Zavedeme vás tam, řekli mi. Přišli jsme do místnosti, kde byly holé zdi, holé stropy a rozkopaná podlaha.
Zůstal jsem překvapen stát. To si musíte sám všechno zařídit, řekli mi, a nechali mě v zamyšlení nad rozkopanou podlahou.
To víte, nebyl jsem na takový styl práce z naší kliniky zvyklý. Ale dal jsem se do toho a povedlo se mi to. Nejdříve jsem měl jenom jedno křeslo, to nejlepší, které existuje, americký výrobek… V tom křesle seděl několikrát sám pan šéf, a byl to ideální pacient. Jednou bylo třeba vytrhnout mu zub. ‚Vytrhněte mi ho bez injekce.‘
Vytáhl jsem mu ho ve dvou vteřinách. Když jsme ho prosili, aby nám napsal něco do naší knihy
pacientů, napsal tam: ‚Zuby se mají tahat s bolestí. Tomáš Baťa.’“
Zdravotnictví máme za sebou, a tak, co vaše názory na smysl vyučování?
Chceme–li vykonat v životě velikou práci, musíme hledat cesty, jak vybudovat velikého člověka.
Malý člověk – malá práce, velký člověk – velká práce. Naučí–li otec svého šestiletého syna, aby si dovedl poctivě a rozumně vydělat 2 koruny, má to větší cenu, než kdyby sám vydělal 200 korun. Jenom tehdy, když dosáhneme, aby si už mladí lidé dovedli vydělat a správně obhospodařovat vlastní peníze, vychováme v nich hodnoty, které povedou k nezávislosti hospodářské, a tím také ke svobodě občanské a politické.
A co se zastavit u hospodářské krize. Vy jste ji zažil v 30. letech minulého století a my ji prožíváme dnes.
Vzpomínám si na svůj projev v hospodářské krizi v roce 1932: „Nevěřím v žádné přelomy samy od sebe. To, čemu jsme zvykli říkat hospodářská krize, je jiné jméno pro mravní bídu. Mravní bída je příčina, hospodářský úpadek je následek.
V naší zemi je mnoho lidí, kteří se domnívají, že hospodářský úpadek lze sanovat penězi.
Hrozím se důsledků tohoto omylu. V postavení, v němž se nacházíme, nepotřebujeme žádných geniálních obratů a kombinací. Potřebujeme mravní stanoviska k lidem, k práci a veřejnému majetku. Nepodporovat bankrotáře, nedělat dluhy, nevyhazovat hodnoty za nic, nevydírat pracující, pracovat a šetřit a učinit práci a šetření výnosnější, žádoucnější a čestnější než lenošení a mrhání. Máte pravdu, je třeba překonat krizi důvěry technickými zásahy, finančními a úvěrovými ji však překonat nelze, důvěra je věc osobní a důvěru lze obnovit jen mravním hlediskem a osobním příkladem.“
To bychom si měli stále připomínat. Ale pokročme k jinému tématu. Vím, že jste byl dlouholetým starostou Zlína. Řekněte nám něco o komunální politice.
Nejdříve prosím, aby se vaši čtenáři seznámili s výsledky voleb ve Zlíně v roce 1923: Baťovci: 1322, komunisté: 454, českoslovenští socialisté: 215, lidovci: 188, sociální demokraté: 0, živnostenská strana: 157.
Když jsem zjistil, že jsme vyhráli, pronesl jsem do jásajícího davu projev: „Přátelé! Děkuji vám za vaši důvěru a za vaše přátelství. Důvěra za důvěru, přátelství za přátelství. Zavázali jste mne, abych pracoval pro vás. Řekli jste dnešním hlasovacím lístkem ‚Pracuj!‘ Budu pracovat.
Nemá být obce, ve které je více ctěna a placena poctivá práce. Nemá být obce, ve které je více nenáviděno povalování. Poctivým pracovníkům všechno, povalečům nic.“ Snad by bylo ještě dobré zveřejnit můj projev do následujících voleb v roce 1927: „V našem programu z roku 1923 učinili jsme následující sliby: 1. Opatřit obci půjčku na levný úrok 4 %. Stalo se. 2. Zařídit na vlastní náklad pro Zlín a Paseky síť střídavého proudu. Stalo se. 3. Přičinit se, aby ve Zlíně úřadoval co nejdříve silniční okresní výbor. Stalo se. 4. Zřízení cest a kanalizací pro nové závodní čtvrti zaplatit sami. Stalo se. 5. Starat se o čištění ulic na vlastní náklad.
Stalo se. 6. Každou smlouvu uzavřenou s obcí uveřejnit.
Stalo se. 7. Všichni ti, kteří budou zvoleni na kandidátku zaměstnanců firmy T. & A. Baťa, budou pracovat zdarma. Stalo se. 8. Každý účet, který za naše dodávky podáme obci, uveřejnit. Nestalo se, protože jsme obci všechno dodávali zdarma.“
To by se nám líbilo, kdyby bylo více takových kandidátů na starostu. Pane šéfe, uměl jste někdy uznat svou chybu?
Ano, to je základ pro úspěšné vedení jakékoliv firmy. Pamatuji se, že jednou vypukl ve Zlíně požár v dřevárně a bylo nebezpečí, že se rozšíří na ostatní objekty. Tehdy jsem přispěchal k ohni, když budova hořela. Nařídil jsem hasičům, aby upustili od zachraňování ohořelé pily a betonárky. Hlavní mou starostí bylo, aby nechytlo skladiště benzínu. Pobíhal jsem sem a tam a udílel rozkazy, když v tom mně velitel závodních hasičů, mladík asi 28letý, popadl za límec a zařval mi do uší: „Kdo je velitelem hasičů, vy nebo já? Vy si hleďte svých bot a jděte stranou!“ Zarazil jsem se a šel stranou. Skladiště benzínu bylo zachráněno, i ostatní budovy, a ještě polovička zásob dříví. A druhého dne jsem poslal kurážnému veliteli hasičů mimořádnou odměnu, a v příštím čísle závodního časopisu Zlín uveřejnil pochvalné uznání: „Ten muž zasluhuje pochvaly, neboť musil bojovat nejen proti ohni, ale i proti mně!“
Řekněte nám, pane Baťo, několik svých myšlenek, které jste uplatňoval v politice a v podnikání.
V našem hospodářském a veřejném životě neuplatnilo se dosud jedno platidlo. Jmenuje se čest. Mnozí lidé jsou přesvědčeni, že za peníze lze dostat všecko. To není pravda. Mnohem více lze dostat za čest. Chceme–li se dopracovat blahobytu, musíme tuto měnu přivést do oběhu.
Buďme věřiteli, ne dlužníky.
Pracuj a šetři.
Kde jest vina? Vina jest u nás všech. Vina je v soudcích, že shovívavě posuzují činy těch, kteří zneužili důvěry. Vina jest v naší společnosti, že omlouvá zjevné nebo zastřené bankroty.
A vinen jest ten, kdo slíbil zaplatit dnes a zaplatí až zítra. Lidé, kteří dopisem upomínají o peníze, mají z 90 % pravdu. Je třeba jim poděkovat za upomenutí a zaplatit. Platit – to je povinnost, to není žádná laskavost.
V roce 1907 jsem se zahloubal do strojnictví a zanedbal kancelář. V této se pak rozhostil nepořádek způsobem přímo hrozným. Až mi to spadlo na hlavu, musel jsem polovičku lidí z kanceláře propustit a druhá polovice se urazila a odešla sama. Ve dne jsem pracoval v dílně, večer do noci vyřizoval korespondenci.
Silní, avšak při tom rozvážní, klidní lidé milující opravdu své zaměstnání, projeví vděčnost svému zákazníku nebo svému spolupracovníku za upozornění na nedostatky jejich práce.
Nemějme strachu před uzavíráním nových smluv, ale varujme se nepřátelských rozchodů.
Trvá–li moje práce i 16 hodin denně, není tím řečeno, že konám více než jiní, protože v mé práci je pro mne zábava a poučení. Jsem přesvědčen, že pracovní doba se bude dále zkracovat a těším se, že i u nás budeme jednou s to snížit počet pracovních dnů ze šesti na pět.
Moje pracovní doba bude však i potom trvat až do úplného vyčerpání mých sil, protože nemám žádného většího požitku pro sebe, nežli je práce.
Myslím, že práce je nejcennějším přítelem i mého zdraví. Když mi bylo 40 let, dělal jsem si rozpočet pro svoji práci ještě na deset let. V 45. roce svého věku jsem si řekl, že budu pracovat ještě 20 let. V 50. roce jsme si slíbili se svojí prací věrnost až do hrobu.
Pane šéfe, tímto vyznáním, které jste pronesl necelý rok před svým odchodem, jste udělal tečku za naším rozhovorem. Děkuji Vám za Váš čas, i když vím, že ho dnes máte nekonečně mnoho, a dovolte mi, abych i já až do smrti ctil Vaši práci a alespoň trochu dokázal aplikovat Vaše hesla, která tak rád cituji a opisuji.
Na závěr použiji Vaše heslo, o kterém se tak málo ví, že je Vaše: Čest práci!
