Statutární město Brno

Dominikánské náměstí 1, Brno
Česká republika

tel.: +420 542 172 201
e-mail: kp@brno.cz
www.brno.cz

Je nepochybné – a shodnou se na tom historikové i laičtí milovníci dějin – že moravské středověké dějiny jsou nedílnou součástí dějin českých. Proto ani v roce oslav 700. výročí narození českého krále a římského císaře Karla IV. Lucemburského nemohou Morava a Brno zůstat opomenuty.
Lucemburkové vytvořili mezi lety 1311, kdy byl za markraběte moravského přijat Karlův otec Jan Lucemburský, a 1423, kdy Karlův syn král Zikmund předal vládu na Moravě rakouskému vévodovi Albrechtovi V., také kus historie města Brna, jež zůstává obydleno vzpomínkami na tuto éru i památkami, které ji připomínají.

Jako Brňana a příznivce města, který má tu čest podílet se nyní na jeho správě, mě těší, když vidím, že Brno odpradávna hrálo ve středoevropském prostoru důležitou roli a že se tím může pochlubit také na výstavě uspořádané k poctě Karla IV. Patřím k laickým milovníkům historie,
a mohu se tak na ni dívat spíše okouzleným okem romantika než přísným okem historika, který tvrdí, že Brno Karlovi nijak k srdci nepřirostlo a že nejvíce jej zajímalo jako zdroj financí. Proto mě baví skládat si mozaiku lucemburského Brna ze střípků událostí a zajímavostí.
Úsměvné jsou historky o tom, že ješitný král Jan udělil v roce 1334 Karlovi titul markraběte moravského také proto, aby nebyl vedle „mladšího krále“ označován za „staršího krále“. A Karlovu manželku Blanku z Valois vykázal z Prahy do Brna nejen kvůli sporům, které měl se synem,
ale také proto, aby nekonkurovala jeho nové ženě. Věřme, že na hradě Špilberku mladá markraběnka nijak nestrádala, protože ten býval za Lucemburků plný života a příjemných radovánek. Brno tehdy dokonce vstoupilo do verše jednoho z největších skladatelů a básníků 14. století Gillauma de Machaut, který působil ve službách krále Jana.

Hrdostí nás Brňany může naplňovat také skutečnost, že za vlády markrabat Jana Jindřicha a Jošta, Karlova bratra a synovce, nastal rozkvět Brna i celé Moravy. A také to, že Jošt, silný a smělý hráč na poli evropské politiky, byl zvolen i římským králem. Jeho odvahu dnes symbolizuje odvážně koncipovaná moderní jezdecká socha od Jaroslava Róny, umístěná před kostelem svatého Tomáše na Moravském náměstí, který společně s klášterem augustiniánů založil Jan Jindřich a kde jsou moravští Lucemburkové pochováni.

Zkrátka – Brno má své bohaté dějiny vepsané ve tváři a já věřím, že výstava i publikace návštěvníkům a čtenářům umožní, aby stopy tohoto pohnutého a zajímavého života našeho města, tentokrát v době lucemburské, s radostí, zájmem a uspokojením odhalili.

Karel IV. a město Brno

prof. Mgr. Libor Jan, Ph.D.
Masarykova univerzita

Na podzim roku 1333 to byli pravděpodobně čeští páni v čele s nemanželským synem Václava II. Janem Volkem, vyšehradským proboštem a kancléřem, kteří přemluvili mladého Karla, aby zůstal v království a staral se o jeho správu a obecné dobré (publicum bonum). Král Jan se chtě nechtě s touto situací smířil a udělil Karlovi titul moravského markraběte. Sedmnáctiletý princ se dal okamžitě do obnovy zeměpanské moci v obou zemích, v Čechách i na Moravě. Do Brna zavítal ovšem až v srpnu 1334, bližší informace o jeho pobytu však nejsou známy. Karel se v rámci restitučních aktivit hned na začátku své vlády postaral o vykoupení olomouckého, brněnského a znojemského hradu i některých dalších zeměpanských pevností zastavených různým šlechticům. V dalších letech Karel hájil zájmy svého bratra Jana Jindřicha, jemuž Habsburkové upírali část dědictví po Jindřichu Korutanském. Jan Lucemburský nakonec i jménem svého syna a jeho ženy rezignoval na Korutansko, zatímco Habsburkové uznali jejich vládu v Tyrolsku. S tím ale nesouhlasil Karel a Janův postup se stal jednou z příčin roztržky otce a syna. Karlova manželka Blanka z Valois dokonce musela na podzim roku 1337 opustit Prahu. Našla útočiště v Brně, nepochybně na hradě Špilberku. Z brněnského prostředí pocházelo také několik duchovních, kteří prokazovali Karlovi platné služby (kancléř Mikuláš z Brna, pozdější biskup v Tridentu, a Mikuláš Luckův, pozdější kancléř a děkan olomoucké kapituly). Markrabě však pobýval často v Čechách nebo zahraničí, a tak skutečnou správu vykonávali zemští hejtmani z řad členů nejvýznamnějších panských rodů.

Brno se v této době netěšilo nějaké zvláštní přízni mladého markraběte, teprve v roce 1340 potvrdil městu dosavadní výsady, které mu na Špilberku předložili rychtář a členové městské rady. Město představovalo část Karlovy hospodářské základny. Pobíral každoroční zvláštní berni, kterou často disponoval buďto svým věřitelům nebo jako pozornost různým příjemcům. Rakouský pán z Hagenbergu měl přímo od města dostat v roce 1344 dvě stě hřiven stříbra za zprostředkování sňatku Karlovy dcery a rakouského dědice. Když se Karel navrátil v roce 1337 z Pruska, nařídil, aby město vyplatilo tři sta hřiven bývalému podkomořímu Vilémovi z Landštejna. V letech 1346 až 1348 získal z městské sbírky po dvou stech hřivnách Smil Bítovský z Lichtenburka a uherskému králi byl určen každoroční plat tři sta padesát hřiven z téhož zdroje. Pro město šlo o nemalou zátěž, což Karel do jisté míry kompenzoval tak, že povolil Brňanům nechávat si sto kop, které odevzdávali do markraběcí komory Židé. S tím mělo zřejmě souvislost i opětovné potvrzení městských privilegií v roce 1348 a udělení nových hospodářských výsad ve stejném roce. V mimořádných termínech muselo město poskytnout částky z městské berně při Karlových návštěvách, kdy markraběte často doprovázeli významní hosté. Na konci roku 1343 byl jeho společníkem hrabě z Hollandu a město muselo přispět třemi sty třiceti hřivnami z berně, o rok později přijel v ještě honosnějším doprovodu – krom českého krále Jana se v něm nacházel i uherský král Ludvík a pražský arcibiskup Arnošt.

V květnu 1348, necelý rok po české královské korunovaci, Karel cestoval na jednání s rakouským vévodou a v rámci této cesty proběhlo jeho slavnostní uvítání v Brně a Znojmě, snad také předtím v Jihlavě. Město Brno vydalo na toto uvítání rovných dvě stě třicet dva hřiven, což činilo o něco více než čtvrtinu celkových ročních příjmů.

Podle testamentu Jana Lucemburského měl Moravu po jeho smrti získat Karlův bratr Jan Jindřich, kterému se v létě 1349 podařilo dosáhnout rozvodu s Markétou Tyrolskou. Sám Karel vyřešil státoprávní postavení Moravy již 7. dubna 1348, kdy rozhodl, že moravské markrabství spolu s olomouckým biskupstvím a opavským vévodstvím má být v lenním poměru k českému králi. Na sklonku roku 1349 udělil Karel svému bratrovi markrabství v léno a zamířil spolu s ním na Moravu, do Brna. Na zemském soudu přijal Jan Jindřich hold moravských pánů; přítomni byli i zástupci města. Tím ale skončila etapa vlády Karla IV. ve městě i v celé zemi. V Brně měl napříště sídlit markraběcí dvůr jeho bratra.

Již v roce 1350 založil nový markrabě před hradbami města klášter augustiniánských poustevníků s kostelem P. Marie a sv. Tomáše. Podle pozdějšího, nicméně důvěryhodného podání věnoval Karel IV. pro tuto novou fundaci byzantsko-italskou ikonu Matky Boží Hodegetrie, které se později říkalo také Thaumaturga (Divotvorná) či Gemma nebo Palladium Moravy. V roce 1356 se měl Karel IV. zúčastnit vysvěcení kněžiště klášterního kostela a při té příležitosti deskový obraz, snad z přelomu 12. a 13. století, darovat (podle jiné verze získal obraz od Karla markrabě a teprve ten jej předal klášteru).

Karel IV. neprojevoval  městu Brnu nějakou mimořádnou přízeň, jak bylo patrné např. u jeho děda Václava II. Dokonce ani bezpečnostní situace nebyla ve 40. letech 14. století ideální, Brňané byli několikrát přepadeni a oloupeni na obchodních cestách, jednou dokonce v těsné blízkosti města. Význam Brna však v této době rostl a následná léta tento trend potvrdila.