English
„Česká architektura vyjadřuje genius loci polohy v samém srdci Evropy. Po staletí v ní rezonovaly na křižovatce cest a vlivů impulzy ze všech světových stran. Nejinak tomu bylo i od počátku dvacátého století. Jan Kotěra, vychovaný školou Otto Wagnera na vídeňské akademii, vyvedl českou architekturu z času historismu do nové doby secese a moderny, v níž výsledná forma vycházela z konstrukce a účelu. Naproti tomu další kubistická generace, pod heslem „od moderní architektury k architektuře“ položila důraz na základní formy – hranol a pyramidu – a pokusila se expresívním výrazem o transformaci dvojdimenzionální Picassovy malby do tří dimenzí architektury.
Po založení Československa iniciovala tato generace, vedená Josefem Gočárem a Pavlem Janákem, národní sloh – rondokubismus a otevřela i sociální problém doby, jímž byl rozvoj sídel s výstavbou tzv. zahradních měst. Tento trend nakrátko vystřídal vliv civilismu holandské cihly, aby byl vzápětí od poloviny dvacátých let překonán ideou purismu a konstruktivismu, inspirovanou Le Corbusierem a Bauhausem. Tento vývoj vyústil v osobitou českou nótu funkcionalismu, jehož nejvýznamnějšími představiteli se stali Kotěrovi žáci Jaromír Krejcar, Kamil Roškot a Bohuslav Fuchs. Česká architektura představovala až do počátku druhé světové války originální koncepci v mozaice evropských tendencí moderny.
První poválečná léta na konci čtyřicátých let na tuto linii sice navázala se zvýšeným důrazem na sociální témata – zejména v oblasti bydlení a zdravotnictví, když realizovaná díla Josefa Havlíčka nebo Bedřicha Rozehnala znovu vyvolala mezinárodní uznání. Na přelomu čtyřicátých a padesátých let byl však tento vývoj přerušen zestátněním všech soukromých architektonických ateliérů. Tím se z architektů jako představitelů svobodného povolání stali manipulovatelní zaměstnanci a cesta ke snadné indoktrinaci stalinského modelu socialistického realismu ze Sovětského svazu byla otevřena. Výsledkem tohoto posunu byla výstavba ostravských satelitů Poruby a Havířova nebo pavilonů vysokých škol v Olomouci a Pardubicích od Jiřího Krohy.
Teprve po projevu sovětského vůdce Nikity Sergejeviče Chruščova „O zbytečnostech v architektuře“ v moskevské akademii architektury v prosinci 1954 došlo k pozvolnému opouštění metody socialistického realismu a postupnému návratu k modernímu výrazu, což se však mohlo projevit spíše jen v několika solitérních stavbách, jako v československém pavilonu na světové výstavě EXPO 1958 v Bruselu od Františka Cubra, Josefa Hrubého a Zdeňka Pokorného nebo v Makromolekulárním ústavu ČSAV v Praze, zatímco bytová výstavba sídlišť upadla do stereotypu prefabrikované panelové výstavby. Výjimečným počinem byla přestavba Karolina jako sídla rektorátu Karlovy univerzity pod suverénním vedením Jaroslava Fragnera, který ji realizoval postupně v několika etapách.
Šedesátá léta přinesla politické uvolnění a s ním i snahu o liberalizaci v oblasti architektury vzájemnou konkurencí projektových ústavů i částečným uvolněním tržních mechanismů. Důsledkem byl vznik ateliérů Alfa, Beta, Gama, Delta, v nichž dostali výjimečnou příležitost architekti Filsak, Šrámek, Prager, Machonin a další, nebo ateliéru v Liberci pod vedením Karla Hubáčka a Státního ústavu pro projektování obchodu, kde se výrazně uplatnili Zdeněk Řihák, Růžena Žertová nebo Jaromír Sirotek. Odrazem atmosféry doby i mezinárodní důvěry, kterou si česká architektonická komunita rychle dobývala zpět, bylo i uspořádání světového kongresu UIA na Pražském hradě v červnu 1967. Symbolickým vyvrcholením architektury Pražského jara byl pak československý pavilon na EXPO 1970 v Ósace, navržený Viktorem Rudišem, Alešem Jenčekem a Vladimírem Pallou, realizovaný už krátce po sovětské okupaci.
Ta přinesla návrat politizace architektonické práce, vyloučení představitelů Pražského jara z činnosti ve Svazu architektů i radikální omezení architektonických soutěží. Řada významných a nadaných tvůrců se rozhodla pro emigraci. Monotonie tehdy vzniklých sídlišť byla věrně zpodobena ve filmu Věry Chytilové Panelstory. Nespokojenost mladé generace se projevila zájmem o postmoderní vlnu v západním světě a pokusy o její implantaci do našeho prostředí. Určitý průlom znamenal úspěch ateliéru SIAL, začleněnému v době normalizace zpět do libereckého Stavoprojektu, v mezinárodní soutěži na zástavbu přístavu Tegel v Západním Berlíně, z níž vyplynula realizace obytného domu na výstavě IBA v berlínské čtvrti Kreuzberg v sousedství staveb nejvýznamnějších architektů 80. let. Na konci 80. let, v souvislosti s vyčerpáním byrokratického normalizačního režimu, byly již patrné kritické tlaky, usilující o nápravu nezdravých poměrů a pokusy o obnovení mezinárodních styků.
Sametová revoluce v listopadu 1989 pak přinesla i obnovení statutu svobodného povolání pro profesi architekta, a tak devadesátá léta byla dobou transformace k standardním procesům architektonické tvorby a plné autorské zodpovědnosti. Vstup zahraničních investorů a architektů podmínil rozvoj konkurenceschopnosti a kompatibility české architektury v mezinárodním dialogu. Stavba Tančícího domu Franka Gehryho a dalších staveb zahraničních architektů tak doprovázely návrat české architektury do mezinárodní komunity v posledním čtvrt století, z jehož výsledků, patrných na každém kroku nejen v Praze, ale i v řadě dalších českých a moravských měst, se můžeme dnes těšit a také z nich těžit do budoucna. Rozmanitost konceptů, rezonujících individualitu a invenci přicházejících mladších generací, je příslibem naděje.
Výstava „Česká architektura od secese k dnešku“, uspořádaná ke 150. výročí narození Jana Kotěry v Jízdárně Pražského hradu, byla pokusem o bilanci stodvacetiletého úsilí reprezentantů architektonické profese v době dramatických technologických změn a politických proměn. Medailony více než stovky předních tvůrců vytvářely na výstavě symbolický průvod mnoha generací, následujících odkaz Kotěry jako zakladatelské osobnosti. Na toto téma navazuje i naše publikace. V dosavadní bibliografii české moderní architektury nalezneme sice několik lexikonů, které se však většinou omezují na písemné informace. Dnešní mladší generace jsou však výrazně orientovány na vizuální sdělení a architektura je také vizuálním, prostorovým uměním. Proto jsme se rozhodli – jako vyústění zmíněné expozice – předložit široké čtenářské veřejnosti tuto obrazovou publikaci – Alfabet české moderní architektury, zahrnující více než stovku stručných životopisů a vrcholných realizací tvůrců, kteří ovlivňovali architekturu a prostředí našich měst od počátku dvacátého století až do současnosti.“
Vladimír Šlapeta
hlavní editor publikace