Rafał Dutkiewicz

Rafał Dutkiewicz, starosta

Jsem velice rád, že Vratislav může být opět hostem pražského mezinárodního festivalu architektury a urbanismu Architecture Week Praha 2014, tedy události, která přitahuje pozornost nejenom ceněných architektů z celého světa, ale také davů návštěvníků z řad široké veřejnosti.
Neskrývám, že se mi líbí i letošní hlavní téma festivalu: architektonické dědictví a ikony architektury. Můžeme díky tomu prezentovat pražskému publiku objekt, který je svého druhu vizitkou našeho města a na který jsme obzvláště pyšní. Jde o Halu století, nejslavnější dílo vratislavského modernismu.
Hala století je na architektonické mapě Polska unikátním místem, kde se historie prolíná se současností. Autorem projektu byl významný vratislavský architekt Max Berg a budova byla postavena v letech 1911–1913.
Je považována za jedno z nejdůležitějších děl architektury 20. století, což v roce 2006 potvrdilo i její zařazení na seznam Světového dědictví UNESCO.
Nejde však pouze o architektonický skvost – Bergovým předpokladem bylo vytvořit stavbu, která bude sloužit obyvatelům Vratislavi a návštěvníkům města. A tento předpoklad se daří i dnes naplňovat. Tento multifunkční prostor se svou originální konstrukcí a neopakovatelnou atmosférou patří v Polsku mezi nejžádanější místa pro pořádání nejrůznějších kulturních, sportovních či kongresových událostí. Od zapsání na seznam UNESCO stavba prošla také řadou renovačních úprav, které jí navrátily původní lesk.
Výjimečnosti dodává Hale století i její bezprostřední architektonický kontext: sousedí totiž se sídlištěm WUWA („Wohnung und Werkraum“, tedy Bydlení a pracoviště), které v globálním měřítku patří mezi šest vzorových modernistických obytných komplexů.
Dnes, po téměř století, Vratislav opět patří mezi města architektonické avantgardy. Vzniká celá řada veřejných a soukromých projektů, které se stávají novými vizitkami města, včetně experimentů WUWA2, realizovaných v rámci aktivit Evropského hlavního města kultury, jímž bude Vratislav – společně se španělským San Sebastián – v roce 2016.
Jsem přesvědčen, že Architecture Week Praha 2014 se stane fórem tvůrčího dialogu, na němž se budou křížit nápady a navazovat spolupráce.
Přeji Vám co nejúspěšnější debaty na téma architektury, měst a umění ve městech. Zároveň bych rád využil této příležitosti a pozval Vás k návštěvě Vratislavi, k osobnímu objevování dějin města obsažených v jeho úžasných stavbách – jak těch postavených dávnými mistry, tak děl současných architektů.

Vratislav a Hala století Maxe Berga

Vratislav, ležící u východní hranice Německého císařství, zaujímala v jeho rámci nejednoznačnou pozici – na jedné straně s pýchou zdůrazňovala svůj status největšího města a obchodního a průmyslového centra východní provincie, a na druhé bolestně pociťovala provinciálnost vůči rozvinutějším centrům západních území Německa. V letech 1891–1912 měla Vratislav předvídavého a vizionářského starostu G. Bendera, který vedl úspěšnou stavební a kulturní politiku. Pod jeho vedením se městská rada odvážila podporovat architektonické experimenty, aby město dosáhlo takové urbanistické úrovně, která by mu umožnila soutěžit se západním Německem. Něco takového bylo možné jen v atmosféře oživeného kulturního života, který se začal rozvíjet kolem roku 1900 díky šťastným personálním rozhodnutím města. Největšího úspěchu dosáhli slezští umělci sdružení v německém Werkbundu – organizaci, která se zasloužila nejvíce o šíření reformních idejí a renesanci umění a architektury a jejich propojení s průmyslem. Během velké Výstavy století, konané v roce 1913 ve Výstavním areálu, který pro ni byl vybudován, a který notabene navrhli členové Svazu slezských umělců – Hans Poelzig a Max Berg, tento „geniální tým“ zajistil městu věhlas sahající daleko za německé hranice.

Nejlepší vratislavskou stavbou se tehdy ale stala Hala století, kterou v roce 1910 navrhl Max Berg. Budova vznikla v souvislosti s organizací velké historické výstavy pořádané u příležitosti stého výročí poražení Napoleona u Lipska. Na její stavbu byla použita průkopnická železobetonová konstrukce a litý beton. Hala byla zastřešena ve své době největší kupolí na světě, o průměru 65 metrů, její konstrukci tvoří železobetonová žebra. Byla to první železobetonová konstrukce takových rozměrů vyrobená z materiálu dosud používaného výhradně v inženýrských stavbách.
Stala se výchozím bodem mnoha moderních staveb 20. století, především hal, stadiónů apod.
Anglický historik architektury Nikolaus Pevsner o hale a jejím staviteli napsal, že „tvůrci Haly století se v letech 1910–1912 podařilo prostřednictvím železobetonu to, co dokázal (Peter) Behrens pomocí ocelových konstrukcí.
Vytvořil ušlechtilé a monumentální dílo, přičemž nezakrýval smělost své konstrukce. […] Podpěry, rozpětí i křivky oblouků se vyznačují elegancí,
kterou předjímají budoucí práce Piera Luigiho Nervi.
Halu století není možné jednoznačně stylově ani ideově zařadit. Formálně i obsahově odráží velmi různorodé inspirační prameny. Max Berg se ve svém díle mimo jiné vracel k antice, když za jeho pravzor považoval Panteon. Kopulová struktura Haly je rovněž blízká centrálním byzantským stavbám, především chrámu Hagia Sofia v Konstantinopoli. Zjevné jsou také analogie s bazilikou sv. Petra v Římě, zvláště s návrhy Bramanteho či Michalangela. Návrat ke klasickým tradicím byl součástí hledání inspirace pro nový styl, který by odpovídal současnosti, a který by byl opakem končícího 19. století a efemérní secese a zároveň se hodil k rodící se avantgardě. Jednoduchý a přiznaný materiál byl heslem doby. Berg nenapodoboval vzory z dob minulých, avšak čerpal z nich tak, že uznával pravidla proporcí a harmonie.
Hala století byla postavena na půdorysu symetrického čtyřlistu. Tetrakoncha, jako jeden z půdorysů centrálního prostoru, je obklopena ochozem, který opisuje její obrys.
Při popisu svého návrhu Max Berg zdůrazňoval především funkčnost, která spočívala v konstrukčních základech Haly. Budova měla splňovat dvě hlavní úlohy, měla sloužit jako výstavní interiér a zároveň shromažďovací prostor. Architektovým záměrem bylo, aby celá konstrukce byla vyrobena ze železobetonu a všechny stěny, u kterých to bylo možné, ze skla.
Hala má dvě základní části – podpěrnou základnu a hlavní kupoli. Obě jsou samonosné a konstrukčně na sobě nezávislé. Spodní část se skládá ze čtyř hlavních podpěr, které tvoří čtyři velké arkády otevírající se do apsid, na něž je těsně osazen patní věnec zakončující spodní část stavby. Na něm spočívá žebrová kopule s mírně zploštělým vrchlíkem. Ve třech úrovních jsou žebra spojena zpevňujícími prstenci, které je chrání před zkroucením, a které zároveň vyznačují úrovně okenních zón. Mezi prstenci spínajícími žebra jsou umístěny čtyři okenní zóny, které se směrem nahoru postupně zužují a jsou zakončeny stropem. Takové uspořádání umožnilo osvětlení interiéru shora i ze stran.

Stejně jako Petrus Berlage nebo později Adolf Loos, i Berg odmítal ornament a v Hale století ukázal železobeton v celé jeho kráse s charakteristickými stopami po bednění, aniž by ho schoval pod omítku. Max Berg, podobně jako mnoho představitelů raného modernismu, v jistém smyslu vyznával kult materiálu. Zatímco jiní se omezovali na teorii, Berg v praxi vdechl život pravidlu o „poctivém materiálu“. To však neznamenalo, že byl proti veškerému dekorování.
V interiérech, po vzoru gotického chrámu, připouštěl použití sochy nebo malby. Z pramenů vyplývá, že v surovém stavu plánoval ponechat pouze vnější část budovy, zatímco interiér měl v plánu pojednat freskovou a sochařskou výzdobou, kterou chtěl svěřit Oskaru Kokoschkovi. Celková koncepce však nebyla z nedostatku finančních prostředků realizována.
Max Berg udržoval blízké kontakty s umělci kolem předního berlínského časopisu Der Sturm, který propagoval moderní umění v Německu.
Pravděpodobně prostřednictvím jeho vydavatele Herwartha Waldena poznal Oskara Kokoschku
a Paula Scheerbarta. Literární vize „skleněných domů“ Paula Scheerbarta zřejmě inspirovaly jak Maxe Berga, tak Hanse Poelziga – v noci se osvětlená Hala století mění v hmotu krystalického světla, a tento efekt by byl ještě intenzivnější, kdyby bylo použito původně plánované barevné prosklení. Spolu s Hornoslezskou věží Hanse Poelziga, postavenou na Východoněmecké průmyslové tržnici v Poznani v roce 1911, patří Hala století k prvním stavbám v Německu, v nichž nabyla skleněná architektura nový formální a konstrukční rozměr. Byl to další výsledek intenzivní spolupráce obou architektů. Koncepce haly poznaňské věže může odkazovat na stupňovité, prosklené prstence kopule Haly století. Hornoslezská věž a Hala století ukazují, jakým způsobem se Hans Poelzig a Max Berg vzájemně inspirovali. Hans Poelzig navazoval na Halu století také ve svých mnohem pozdějších dílech, ve Velkém činoherním divadle (Großes Schauspielhaus) v Berlíně, v projektu Tržního pavilonu v Berlíně či stavbě obchodního domu Tietz ve Vratislavi. Věž a Hala století se staly inspirací pro jejich mladší kolegy, což platí zejména pro „skleněnou architekturu“ (Glasarchitektur) výstavních pavilónů Bruna Tauta na Stavební výstavě v Lipsku v roce 1913 a na Spolkové výstavě v Kolíně v roce 1914, ale i pro jeho utopické Stadtkronen z meziválečného období. V tomto smyslu byly Hala století a věž Hanse Poelziga prvními vyspělými díly expresionistické architektury. Hala století nebyla jen milníkem moderní architektury z betonu, ale také jednou z prvních modernistických staveb v Evropě, které byly plánovány pro masové publikum nových městských společností.

Jerzy Ilkosz, ředitel Muzea architektury ve Vratislavi