Hala století Maxe Berga

Vratislav a Hala století Maxe Berga
Vratislav, ležící u východní hranice Německého císařství, zaujímala v jeho rámci nejednoznačnou pozici – na jedné straně s pýchou zdůrazňovala svůj status největšího města a obchodního a průmyslového centra východní provincie, a na druhé bolestně pociťovala provinciálnost vůči rozvinutějším centrům západních území Německa. V letech 1891–1912 měla Vratislav předvídavého a vizionářského starostu G. Bendera, který vedl úspěšnou stavební a kulturní politiku.
Pod jeho vedením se městská rada odvážila podporovat architektonické experimenty, aby město dosáhlo takové urbanistické úrovně, která by mu umožnila soutěžit se západním Německem. Něco takového bylo možné jen v atmosféře oživeného kulturního života, který se začal rozvíjet kolem roku 1900 díky šťastným personálním rozhodnutím města.
Největšího úspěchu dosáhli slezští umělci sdružení v německém Werkbundu – organizaci, která se zasloužila nejvíce o šíření reformních idejí a renesanci umění a architektury a jejich propojení s průmyslem. Během velké Výstavy století, která se konala v roce 1913 ve Výstavním areálu, který pro ni byl vybudován, a který notabene navrhli členové Svazu slezských umělců – Hans Poelzig a Max Berg, tento „geniální tým“ zajistil městu věhlas sahající daleko za německé hranice.
Nejlepší vratislavskou stavbou se tehdy ale stala Hala století, kterou v roce 1910 navrhl Max Berg. Budova vznikla v souvislosti s organizací velké historické výstavy pořádané u příležitosti stého výročí poražení Napoleona u Lipska. Na její stavbu byla použita průkopnická železobetonová konstrukce a litý beton. Hala byla zastřešena ve své době největší kupolí na světě, o průměru 65 metrů, její konstrukci tvoří železobetonová žebra.
Byla to první železobetonová konstrukce takových rozměrů vyrobená z materiálu dosud používaného výhradně v inženýrských stavbách. Stala se výchozím bodem mnoha moderních staveb 20. století, především hal, stadiónů apod. Anglický historik architektury Nikolaus Pevsner o hale a jejím staviteli napsal, že „tvůrci Haly století se v letech 1910–1912 podařilo prostřednictvím železobetonu to, co dokázal (Peter) Behrens pomocí ocelových konstrukcí. Vytvořil ušlechtilé a monumentální dílo, přičemž nezakrýval smělost své konstrukce. […] Podpěry, rozpětí i křivky oblouků se vyznačují elegancí, kterou předjímají budoucí práce Piera Luigiho Nervi.“ Halu století není možné jednoznačně stylově ani ideově zařadit. Formálně i obsahově
odráží velmi různorodé inspirační prameny. Max Berg se ve svém díle mimo jiné vracel k antice, když za jeho pravzor považoval Panteon.
Kopulová struktura Haly je rovněž blízká centrálním byzantským stavbám, především chrámu Hagia Sofia v Konstantinopoli. Zjevné jsou také analogie s bazilikou sv. Petra v Římě, zvláště s návrhy Bramanteho či Michalangela.
Návrat ke klasickým tradicím byl součástí hledání inspirace pro nový styl, který by odpovídal současnosti, a který by byl opakem končícího 19. století a efemérní secese a zároveň se hodil k rodící se avantgardě.
Jednoduchý a přiznaný materiál byl heslem doby. Berg nenapodoboval vzory z dob minulých, avšak čerpal z nich tak, že uznával pravidla proporcí a harmonie.
Hala století byla postavena na půdorysu symetrického čtyřlistu. Tetrakoncha, jako jeden z půdorysů centrálního prostoru, je obklopena ochozem, který opisuje její obrys.
Při popisu svého návrhu Max Berg zdůrazňoval především funkčnost, která spočívala v konstrukčních základech Haly. Budova měla splňovat dvě hlavní úlohy, měla sloužit jako výstavní interiér a zároveň shromažďovací prostor. Architektovým záměrem bylo, aby celá konstrukce byla vyrobena ze železobetonu a všechny stěny, u kterých to bylo možné, ze skla. Hala má dvě základní části – podpěrnou základnu a hlavní kupoli. Obě jsou samonosné a konstrukčně na sobě nezávislé. Spodní část se skládá ze čtyř hlavních podpěr, které tvoří čtyři velké arkády otevírající se do apsid, na něž je těsně osazen patní věnec zakončující spodní část stavby. Na něm spočívá žebrová kopule s mírně zploštělým vrchlíkem. Ve třech úrovních jsou žebra spojena zpevňujícími prstenci, které je chrání před zkroucením, a které zároveň vyznačují úrovně okenních zón.
Mezi prstenci spínajícími žebra jsou umístěny čtyři okenní zóny, které se směrem nahoru postupně zužují a jsou zakončeny stropem.
Takové uspořádání umožnilo osvětlení interiéru shora i ze stran.
Stejně jako Petrus Berlage nebo později Adolf Loos, i Berg odmítal ornament a v Hale století ukázal železobeton v celé jeho kráse s charakteristickými stopami po bednění, aniž by ho schoval pod omítku. Max Berg, podobně jako mnoho představitelů raného modernismu, v jistém smyslu vyznával kult materiálu. Zatímco jiní se omezovali na teorii, Berg v praxi vdechl život pravidlu o „poctivém materiálu“. To však neznamenalo, že byl proti veškerému dekorování. V interiérech, po vzoru gotického chrámu, připouštěl použití sochy nebo malby. Z pramenů vyplývá, že v surovém stavu plánoval ponechat pouze vnější část budovy, zatímco interiér měl v plánu pojednat freskovou a sochařskou výzdobou, kterou chtěl
svěřit Oskaru Kokoschkovi. Celková koncepce však nebyla z nedostatku finančních prostředků realizována.
Max Berg udržoval blízké kontakty s umělci kolem předního berlínského časopisu „Der Sturm“, který propagoval moderní umění v Německu. Pravděpodobně prostřednictvím jeho vydavatele, Herwartha Waldena, poznal Oskara Kokoschku a Paula Scheerbarta.
Literární vize „skleněných domů“ Paula Scheerbarta zřejmě inspirovaly jak Maxe Berga, tak Hanse Poelziga – v noci se osvětlená Hala století mění v hmotu krystalického světla, a tento efekt by byl ještě intenzivnější, kdyby bylo použito původně plánované barevné prosklení. Spolu s Hornoslezskou věží Hanse Poelziga, postavenou na Východoněmecké průmyslové tržnici v Poznani v roce 1911, patří Hala století k prvním stavbám v Německu, v nichž nabyla skleněná architektura nový formální a konstrukční rozměr. Byl to další výsledek intenzivní spolupráce obou architektů. Koncepce haly poznaňské věže může odkazovat na stupňovité, prosklené prstence kopule Haly století. Hornoslezská věž a Hala století ukazují, jakým způsobem se Hans Poelzig a Max Berg vzájemně inspirovali.
Hans Poelzig navazoval na Halu století také ve svých mnohem pozdějších dílech, ve Velkém činoherním divadle (Großes Schauspielhaus) v Berlíně, v projektu Tržního pavilonu v Berlíně či stavbě obchodního domu Tietz ve Vratislavi.
Věž a Hala století se staly inspirací pro jejich mladší kolegy, což platí zejména pro „skleněnou architekturu“ (Glasarchitektur) výstavních pavilónů Bruna Tauta na Stavební výstavě v Lipsku v roce 1913 a na Spolkové výstavě v Kolíně v roce 1914, ale i pro jeho utopické Stadtkronen z meziválečného období.
V tomto smyslu byly Hala století a věž Hanse Poelziga prvními vyspělými díly expresionistické architektury. Hala století nebyla jen milníkem moderní architektury z betonu, ale také jednou z prvních modernistických staveb v Evropě, které byly plánovány pro masové publikum nových městských společností.

Jerzy Ilkosz
ředitel Muzea architektury ve Vratislavi