English
Emre Arolat, M. Arch RIBA, narozený v roce 1963, je zakládajícím partnerem EAA-Emre Arolat Architects. Během své aktivní kariéry, kdy se účastnil řady konferencí a seminářů, se dočkal mnoha publikování. Přispěl do knih o EAA, Letiště Dalaman, Stavby/ Projekty a ”…s ohledem na”. Nakladatelství Rizzoli NY nedávno vydalo knihu Emre Arolat Architects – Kontext a pluralita. Byl kurátorem několika výstav včetně 1. Bienále designu v Istanbulu.
Emre Arolat vyučoval na architektonických školách v Turecku i v zahraničí, jako je MSGSU, Univerzita Istanbul Bilgi, Institut architektury Berlage, TU Delft, dále působil jako hostující porotce na Pratt Institute, METU a ITU.
Obdržel mnoho národních i mezinárodních ocenění, včetně takových jakou je Cena za architekturu Agy Khana v roce 2010 za stavbu textilní továrny İpekyol, Cenu Miese van der Rohe 2005 (čestné uznání), 2006 AR Awards for Emerging Architecture (čestné uznání), 2011 Mimar Sinan Fine Arts University Osman Hamdi Bey Award, 2012 Kadir Has University Outstanding Achievement in Arts Award, 2013 WAF (Světový festival architektury) vítěz v kategorii Náboženské stavby s mešitou Sancaklar.
Dále získal Národní cenu za architekturu, kategorie “Design” a “Budova” v letech 1992, 2002, 2004, 2008 a 2012.
Emre Arolat, M. Arch RIBA, born in 1963, is the founding partner of EAA-Emre Arolat Architects. Throughout his career, having participated in various conferences and seminars, his articles have been widely published. He has contributed to EAA’s books, Dalaman Airport, Buildings / Projects, and ” …with regard to”. Recently a monograph about Emre Arolat Architects – Context and Plurality was published by Rizzoli NY. He also has curated some exhibitions including the 1st. Istanbul Design Bienniale.
Emre Arolat has taught in architectural schools in Turkey and abroad, including MSGSU, Istanbul Bilgi University, Berlage Institute for Architecture, TU Delft, also became visiting juror at Pratt Institute, METU and ITU.
He has received many national and international awards, including “Aga Khan Award for Architecture” in 2010 with İpekyol Textile Factory Building, 2005 Mies van der Rohe Award for European Architecture (Highly Commended), 2006 AR Awards for Emerging Architecture (Highly Commended), 2011 Mimar Sinan Fine Arts University Osman Hamdi Bey Award, 2012 Kadir Has University Outstanding Achievement in Arts Award, 2013 WAF (World Architecture Festival) Winner in the Religious Buildings category with the Sancaklar Mosque. He also received the National Architecture Awards, in the category of “Design” and “Building” in 1992, 2002, 2004, 2008 and 2012.
Mešita Sancaklar/Sancaklar Mosque
Istanbul, Turecko/Istanbul, Turkey
Projekt/Architectural Project: EAA-Emre Arolat Architects
Vedoucí architekt/Chief Architect: Emre Arolat
Tým/Project Team: Uygar Yüksel, Leyla Kori, Nil Aynalı, Fatih Tezman, Nurdan Gürlesin
Projekt/Project Date: 2011
Dokončení/Completion Date: January 2014
Funkce/Function: Náboženská budova/Religious Building
Plocha parcely/Parcel area: 7.365 m²
Hrubá plocha/Gross area: 1.200 m²
Klient/Client: Nadace Sancaklar/Sancaklar Foundation
Fotograf/Photographer: Thomas Mayer
Mešita Sancaklar: Pokus znovu propojit nadpozemský svět s architektonickou tektonikou
Istanbul má řadu přezdívek, ale „Město mešit“ jistě patří mezi ty nejvýznamnější. Nádherné siluety mešit, které postavili Osmané v průběhu staletí, se nesmazatelně vtiskly do myslí lidí jako obraz města. Možná proto je při stavbě nové mešity v Istanbulu potřeba nejen vyrovnat se s velkolepou minulostí, ale také čelit soudobým klišé, která jsou faktickými karikaturami tohoto dědictví.
Fyzické ztvárnění klasické osmanské mešity se může zdát jako relativně nezávislý proces odvíjející se v rámci architektonické tradice osmanské společnosti. Na jedné úrovni byly tyto stavby technickým řešením fyzických požadavků a specifických konstrukčních problémů. Ovšem na jiné úrovni bylo konstrukční a prostorové uspořádání vyplývající z těchto řešení vyzdobeno symbolickými znaky, které odkazovaly ke kulturní sféře – do té míry, že ve skutečnosti se tektonické prvky, které stavbu přivádějí k životu, samy naplnily symbolickými významy. I ornamenty a výzdoba nabyly na významu ve vztahu k textuře. Tato úroveň dodává prostoru obecný dojem posvátna a materiální formě ikonický charakter.
Můžeme tedy identifikovat dva póly vzájemného vztahu, jejichž relativně samostatné domény pronikají architektonickým dílem: jedna určuje tektonický výraz, zatímco druhá zahrnuje významový svět. Vztah mezi nimi zřejmě bude v tradičních společnostech spojený s účinným kódovým systémem. Je samozřejmě možné jmenovat klasickou osmanskou mešitu jako velice specifický příklad tohoto vztahu.
Charakteristickým rysem netradičních společností je uvolňování i rozpouštění takto těsných vztahů. Částečně kvůli překotné a obrovské proměně stavebních technik a částečně proto, že tradiční komunity jsou narušovány požadavky každodenního života, jsme svědky rozpadu kdysi pevně utkané struktury architektonických a kulturních kódů. V souvislosti s přetrháváním těchto pout se začíná rozpadat i vzorec konstrukčních prvků a kulturních symbolů.
V tomto kontextu tedy může být mešita Sancaklar považována za ojedinělý pokus znovu vybudovat zpřetrhané vztahy mezi konstrukční tektonikou a liturgickou praxí. Toto skromné úsilí je výsledkem výzkumu provedeného ve dvou rozměrech. První zahrnoval vytvoření tektoniky náboženské stavby, která měla vzniknout v rámci jejího fyzického kontextu; druhý zahrnoval proces ponoření se do podstaty a smyslu liturgické praxe v kontextu islámského myšlení. Vytvoření vztahů mezi těmito dvěma cestami bylo konečným cílem každé fáze tohoto výzkumu.
Mešita Sancaklar stojí na pozemku s výhledem na lagunu Büyükçekmece. Ten se nachází v místě, kde urbánní struktura Istanbulu ustupuje venkovské krajině, v sousedství několika uzavřených obytných objektů, oddělených od pozemku silnicí. Tato silnice a obytné objekty stojící naproti tvoří svět, který člověk nechává za sebou cestou ke svatostánku: cílem bylo vytvořit jakousi introspekci – útočiště, chcete-li – ve svatostánku, kde se lze ukrýt. Z podobných úvah pak vzešel původní koncept návrhu zasazený do země – či v těsném obětí s ní – a vytvoření světa relativně izolovaného od vnějšku.
Základní prostor stavby je do značné míry formován „náspem“, jak by řekl Kenneth Frampton. Při pohledu z dálky je osamělá vertikální hmota jedinou známkou toho, že se zde nachází mešita. Mírné vyvýšení patrné v původní topografii místa tvoří vzor pro střechu budovy. Interiér ležící pod krunýřovitým krytem byl ponechán jako čistý prostor definovaný povrchy, jejichž materiály se omezují na ty nejelementárnější formy.
Zvláštní péče byla věnována vyhnutí se jakékoli formě symbolismu – náboženského nebo jiného – a současně nebyla nikde povolena žádná výzdoba ani ornamenty. Hlavním bodem tohoto střídmého využití materiálů byl zájem, aby se „výzdoba“ stavby projevovala pouze ve styčných bodech povrchů: to, co Adolf Borbein nazýval „uměním svazku“. To, co dodává charakter tektonickému výrazu stavby – a zajišťuje její strohost – je právě tento přístup ke styčným bodům.
Úmyslná strohost návrhu konstrukčních prvků, touha oprostit je od jakéhokoli sémantického zatížení a střídmost výrazu jsou slučitelné s náboženskou praxí islámu. Stavba dokonale splňuje liturgické požadavky Islámu a současně se snaží vytvářet podmínky pro nadpozemskou zkušenost. V islámském myšlení je bohoslužba často spojená s představou vnitřního míru. Vztah mezi vnitřním mírem, který přináší pobožnost na jedné straně a pokora a pocit úcty, který vyvolává prostor se svou strohostí na straně druhé, ospravedlňují samotnou existenci stavby. Řečeno co nejstručněji, právě tento vztah je spojení, které se stavba snaží vytvářet.
Zdroj: redakce AW 2014