EAA-Emre Arolat Architects

Emre Arolat, M. Arch RIBA, narozený v roce 1963, je zakládajícím partnerem EAA-Emre Arolat Architects. Během své aktivní kariéry, kdy se účastnil řady konferencí a seminářů, se dočkal mnoha publikování. Přispěl do knih o EAA, Letiště Dalaman, Stavby/Projekty a „…s ohledem na“. Nakladatelství Rizzoli NY nedávno vydalo knihu Emre Arolat Architects – – Kontext a pluralita. Byl kurátorem několika výstav včetně 1. Bienále designu v Istanbulu.
Emre Arolat vyučoval na architektonických školách v Turecku i v zahraničí, jako je MSGSU, Univerzita Istanbul Bilgi, Institut architektury Berlage, TU Delft, dále působil jako hostující porotce na Pratt Institute, METU a ITU.
Obdržel mnoho národních i mezinárodních ocenění, včetně takových jakou je Cena za architekturu Agy Khana v roce 2010 za stavbu textilní továrny I ·
pekyol, Cenu Miese van der Rohe 2005 (čestné uznání), 2006 AR Awards for Emerging Architecture (čestné uznání), 2011 Mimar Sinan Fine Arts University Osman Hamdi Bey Award, 2012 Kadir Has University Outstanding Achievement in Arts Award, 2013 WAF (Světový festival architektury) vítěz v kategorii Náboženské stavby s mešitou Sancaklar.
Dále získal Národní cenu za architekturu, kategorie „Design“ a „Budova“ v letech 1992, 2002, 2004, 2008 a 2012.

Mešita Sancaklar: Pokus znovu propojit nadpozemský svět s architektonickou tektonikou

Istanbul má řadu přezdívek, ale „Město mešit“ jistě patří mezi ty nejvýznamnější. Nádherné siluety mešit, které postavili Osmané v průběhu staletí, se nesmazatelně vtiskly do myslí lidí jako obraz města. Možná proto je při stavbě nové mešity v Istanbulu potřeba nejen vyrovnat se s velkolepou minulostí, ale také čelit soudobým klišé, která jsou faktickými karikaturami tohoto dědictví.
Fyzické ztvárnění klasické osmanské mešity se může zdát jako relativně nezávislý proces odvíjející se v rámci architektonické tradice osmanské společnosti. Na jedné úrovni byly tyto stavby technickým řešením fyzických požadavků a specifických konstrukčních problémů. Ovšem na jiné úrovni bylo konstrukční a prostorové uspořádání vyplývající z těchto řešení vyzdobeno symbolickými znaky, které odkazovaly ke kulturní sféře – do té míry, že ve skutečnosti se tektonické prvky, které stavbu přivádějí k životu, samy naplnily symbolickými významy.
I ornamenty a výzdoba nabyly na významu ve vztahu k textuře. Tato úroveň dodává prostoru obecný dojem posvátna a materiální formě ikonický charakter.
Můžeme tedy identifikovat dva póly vzájemného vztahu, jejichž relativně samostatné domény pronikají architektonickým dílem: jedna určuje tektonický výraz, zatímco druhá zahrnuje významový svět. Vztah mezi nimi zřejmě bude v tradičních společnostech spojený s účinným kódovým systémem. Je samozřejmě možné jmenovat klasickou osmanskou mešitu jako velice specifický příklad tohoto vztahu.
Charakteristickým rysem netradičních společností je uvolňování i rozpouštění takto těsných vztahů.
Částečně kvůli překotné a obrovské proměně stavebních technik a částečně proto, že tradiční komunity jsou narušovány požadavky každodenního života, jsme svědky rozpadu kdysi pevně utkané struktury architektonických a kulturních kódů. V souvislosti s přetrháváním těchto pout se začíná rozpadat i vzorec konstrukčních prvků a kulturních symbolů.
V tomto kontextu tedy může být mešita Sancaklar považována za ojedinělý pokus znovu vybudovat zpřetrhané vztahy mezi konstrukční tektonikou a liturgickou praxí. Toto skromné úsilí je výsledkem výzkumu provedeného ve dvou rozměrech. První zahrnoval vytvoření tektoniky náboženské stavby, která měla vzniknout v rámci jejího fyzického kontextu; druhý zahrnoval proces ponoření se do podstaty a smyslu liturgické praxe v kontextu islámského myšlení.
Vytvoření vztahů mezi těmito dvěma cestami bylo konečným cílem každé fáze tohoto výzkumu.