Čeština
Před sto lety vznikl nový stát. Kromě jiného to byla událost, která podnítila cestu k nové architektuře.
Takové, která nezatížena minulostí by reprezentovala novou demokratickou společnost. Po prvních letech pokusů o vytvoření národního stylu se architektura v Československu velmi rychle napojila na pokroková evropská hnutí. Doby 20. let hledala cestu k novému architektonickému výrazu, jednoduchému, logickému, racionálnímu.
Československo brzy hrálo prim. Rychle se vytvořila centra nového architektonického myšlení – vedle Prahy to bylo Brno a Zlín, na Slovensku se jen v krátkém opoždění přidala Bratislava a Košice. 30. léta již znamenala rozkvět pečlivě vypěstovaného vskutku moderního slohu a nová architektura se po zemi rozprostírala téměř pravidelně, k do té doby rozvíjejícím se centrům přibyla soustředěna nová výstavba v oblasti Vysokých Tater. Konec 30. let znamenal rozpad společného státu, v české části byla na celou dobu válečnou, tedy první polovinu 40. Let vyhlášena stavební uzávěra. Po válce nejprve nastala doba obnovy zničených sídel a následně doba zcela změněného společenského systému. I v nesvobodné době je však architektura potřebná – a architekti se vždy snažili o co nejlepší návrhy, bez ohledu na to, že museli projít po celé zemi dobou historizujícího tradicionalismu, která poznamenala především stavby pro bydlení, nově vznikající města i menší sídla.
Ve zcela nemoderním výrazu však dokázala vytvořit zajímavé prostředí vycházející z dobrých tradic klasicistních celků. Od konce 50. let však již architektura v celé zemi spěchala napravit si pověst a navázat na předválečné tradice evropské úrovně. Konec 60. let ji zastihl ve skvělé kondici, se spoustou špičkových projektů, z nichž však jen některé bylo možno realizovat. V dalším období změn společnosti se pozornost soustředila především na nikdy nekončící a nemenšící se potřebu staveb pro bydlení, v nichž však převládla montovaná technologie, která byla projevem vulgarizace modernistických tendencí. Architektura se od 70. let rozdělila na stavby nebytové a na hromadnou bytovou výstavbu. V ní zůstaly malé, ale přece jen možnosti urbanistických kompozic, stavby nebytové poskytovaly aspoň někde možnost k individuálnímu tvořivému výkonu – a pak vznikly stavby, které lze dodnes označit za vynikající; ukázky brutalismu, technologické moderny, postupně také postmodernismu … Od poloviny 80. Let bylo v architektuře možno sledovat, že probíhá společenské uvolňování, že doba se chýlí k další změně.
Po roce 1990 se architektura doslova rozlétla, opojena téměř neohraničenou volností tvoření, které bylo uvolněno z pout státem řízených projektových ústavů, které bylo podníceno málem zapomenutou skupinou soukromých investorů. Otevřela se nejrůznějším vlivům, aby poměrně rychle našla svůj jasný styl – nové pojetí funkcionalismu, poetismu a postupně až minimalismu, jako by z toho opojného uvolnění pochopila, že tradice je tady svým způsobem velmi přísná. V té době se však z jednoho staly dva státy, rozpadly se 70 let budované vazby a ukázalo se, že obě země sice skvěle fungovaly jako architektonický celek, ale ještě lépe fungují jako dvě nezávislé jednotky. Bylo to možná zprvu zvláštní překvapení, ale odpovídá to nové společenské situaci. Přesto léta architektonického propojení jsou dodnes ctěna.
Stoletá cesta československé a následně české a slovenské architektury je vzrušujícím odrazem stoleté historie, již stojí za to připomenout. Výstava, která ji připomene, bude dělena v historických etapách (1918 – 1928; 1929 – 1940; 1945 – 1958; 1959 – 1989; 1989 – 2018). Fotografie, videa a architektonické modely představí nejvýznamnější objekty z obou dnešních států v jejich významných celcích, jak podle zeměpisné polohy (např. Brno, Zlín, Bratislava, Vysoké Tatry v první etapě), tak podle typologie s důrazem na stavby pro bydlení (bytové domy, rodinné domy, řešení bytové nouze 30. let, poválečné budování nových měst, sídlištní epocha, rozpad státního zájmu na bydlení), stejně jako podle stylového zaměření (od rondokubismu k poetismu a funkcionalismu, přes etapu historismu tzv. socialistického realismu k technologické moderně a dál k brutalismu, civilismu, high-tech přes postmodernismus až k novofunkcionalismu a jeho doprovodným směrům).
Ingh. arch Radomíra Sedláková, CSc.
Redakce AW 2018