Na počátku dvacátých let 20. století nedosahovalo současné hlavní krajské město zdaleka kulturní úrovně, ani historického významu zdejších podhorských městeček. Přesto během dekády proměnil talent Františka Lydie Gahury Zlín v modernistický gesamtkunstwerk. Jeho efemérně pojatý pomník Tomáše Bati (1933) nad hlavním prospektem a výšková správní budova č. 21 fy Baťa (1935–1938)
od Vladimíra Karfíka v patě prospektu patří k symbolům adorované práce obyvatel tohoto města dodnes. Zlínskou architektonickou tradici dále rozvíjela díla Miroslava Drofy („Morýsovy“ domy, 1946–1947) a Zdeňka Plesníka (vily Zikmunda a Hanzelky, 1953–1955). Od 70. let zde rostlo v intencích Le Corbusiera sídliště Jižní Svahy vyprojektované Šebestiánem Zelinou a Jiřím Gřegorčíkem. Protipólem průmyslovému Zlínu vždy byly Luhačovice oplývající kultivovaným lázeňským prostředím. Čtyři funkcionalistické penziony (1927–1928) od Bohuslava Fuchse situované nad koupalištěm v Bílé čtvrti, Společenský dům (1933–1935) pražského Františka Roitha v srdci lázní a protilehlá kolonáda
nad prameny Amandky a Vincentky (1946–1952) od Oskara Pořísky nadále rozvíjely okázalou ideu „slovanského salónu“ z dob moravských národovců. Nelze opomenout ani jedinečnou vsetínskou spořitelnu (1937–1938) od Ludvíka Hilgerta a Antonína Tenzera nebo efektní funkcionalistický revival nauticky tvarované kroměřížské vily na Barbořině (1999–2002) od Svatopluka Sládečka.
Redakce AW 2018, zdroj: FOIBOS BOOKS