English
PhDr. Ivana Kyzourová
Ředitelka odboru památkové péče Kanceláře prezidenta republiky
Stavební historie Pražského hradu sahá do 9. století. Do jeho podoby postupnými přestavbami zasahovaly střídající se stavební slohy. Zatímco v předrománské době bylo dominantním prvkem opevnění pozůstávající ze sypaného valu, uvnitř kterého se nacházely jednotlivé kamenné stavby (rotunda sv. Víta, bazilika sv. Jiří, knížecí palác), od 12. století se prastaré hradiště začalo přetvářet v dobře opevněný kamenný hrad. Za vlády Karla IV. se knížecí palác změnil ve výstavnou královskou rezidenci, severně od níž začala roku 1344 růst katedrála sv. Víta. Jejím prvním architektem byl Matyáš z Arrasu, po jeho smrti v roce 1352 se díla chopil Petr Parléř. Parléř navrhoval také kostel Všech svatých, ale stejně jako v případě katedrály z něj dokončil jen východní část.
Mnoho z Parléřova díla zničil požár, který v době velkého sucha vypukl 2. června 1541 v jednom domě na Malé Straně a odtud se rychle rozšířil až na Pražský hrad. Zde poškodil kostel Všech svatých, Jiřský klášter, Nejvyšší purkrabství, Černou věž i Daliborku. Zničil vybavení i krov katedrály sv. Víta, poničil její Zlatou bránu a roztavil zvony. Z kostela Všech svatých zbyly jen obvodové zdi, středověká stavba Nejvyššího purkrabství zanikla úplně. Starý královský palác přišel o příznačné stanové střechy, které nad Vladislavským sálem vyprojektoval za časů krále Vladislava II.
Jagellonského Benedikt Ried. Náprava škod trvala dlouho a znamenala proměnu podoby Pražského hradu v renesančním a později barokním slohu. Kostel Všech svatých byl renesančně obnoven po roce 1580 a prodloužen až k Vladislavskému sálu Starého královského paláce. Na východním konci hradu vyrostla nová budova Nejvyššího purkrabství, naproti němu honosné paláce pánů z Rožmberka a z Pernštejna. Avšak nejvýraznější ikona renesanční architektury na Pražském hradě – Královský letohrádek Belvedér – začala vznikat ještě před osudným požárem. V nově založené zahradě Pražského hradu její stavbu, jež měla být oslavou habsburské moci, v roce 1538 zahájil český král a budoucí římský císař Ferdinand I. Byla to první významná realizace italských umělců na českém území, zcela mimořádná stavba postavená podle jednotného renesančního konceptu. Po mnoha komplikacích byla dokončena v roce 1564.
Barokní etapa v dějinách Pražského hradu není tolik známá. Asi málokdo ví, že na Pražském hradě působil představitel barokní gotiky Jan Blažej Santini-Aichel, jenž přestavěl Mladotův dům ve Vikářské ulici. V téže době další významný barokní architekt Kryštof Dientzenhofer vedl opravu opěrného systému katedrály sv. Víta. Jeho syn Kilián Ignác pak ve třicátých letech 18. století postavil skleník v Královské zahradě. Ze skleníku se dochovala jen střední část, boční prosklená křídla byla zničena za pruského bombardování v roce 1756.
Zásadní přestavba Pražského hradu v době vlády Marie Terezie setřela heterogenní charakter středověké a renesanční zástavby. Průčelí Nového paláce byla sjednocena výškově i členěním. Na místě renesančních paláců panů z Rožmberka a pánů z Pernštejna vznikl rozlehlý Ústav šlechtičen pro neprovdané šlechtické dcerky. Na opačném konci Hradu, při hlavním vstupu z Hradčanského náměstí, byl vybudován čestný dvůr, který je dodnes využíván pro státní ceremoniály.
Výraznou změnu siluety Pražského hradu přinesl novogotický sloh, v němž byla v letech 1873–1929 dostavěna katedrála sv. Víta s dvouvěžovým západním průčelím. Posledními velkými úpravami prošel Hrad v první polovině 20. století, když byl adaptován na prezidentské sídlo nejprve Josipem Plečnikem, později Otto Rothmayerem a Pavlem Janákem. Plečnik se vztyčením žulového monolitu na III. nádvoří poměřoval s věžemi katedrály sv. Víta, Janák dostavěl torzo barokního Dientzenhoferova skleníku na prezidentskou rezidenci a Rothmayer na místě ubouraného tereziánského křídla spojujícího Ústav šlechtičen s Ludvíkovým křídlem Starého královského paláce vyprojektoval dlážděnou terasu se spirálovým schodištěm.
Ikonické stavby Pražského hradu vyzývají ke konfrontaci dodnes. Tato konfrontace však, jak například ukazují poněkud samoúčelné zásahy do tereziánských fasád II. nádvoří provedené v 90. letech minulého století, nemusí dopadnout vždy šťastně. V místě tak zatíženém historickými významy a provozními požadavky jako je Pražský hrad platí, že zdařilé architektonické intervence vzniknou zpravidla tehdy, pokud jsou vyvolány skutečnou potřebou a zároveň usilují o harmonické souznění s mimořádně silným geniem loci. Tento přístup ke stavebním realizacím na Pražském hradě není projevem konzervativního přístupu či dokonce odporu k současné architektuře, jak občas slýcháme, ale samozřejmým předpokladem kvalitní práce architekta v historickém prostředí.
Zdroj: redakce AW 2014