Foster + Partners

Lenbachhaus

Historické budovy muzea byly pečlivě opraveny a výstavní prostory rozšířeny novým křídlem, které poskytuje ideální prostředí pro zhlédnutí velkolepé sbírky Modrý jezdec. Vedle radikálního vylepšení ekologického provozu budovy, přinesla přestavba i nový vstup a společenské prostory, jako je restaurace, terasa, vzdělávací zázemí a dramatické atrium, kde se staré setkává s novým.
Muzeum Lenbachhaus, postavené v roce 1891 jako ateliér a vila pro umělce Franze von Lenbacha, bylo během uplynulého století postupně rozšiřováno. Budovy však vyžadovaly obnovu a muzeu scházelo zázemí pro 280 000 návštěvníků ročně. Přeformulováním komunikací v rámci místa proměnil projekt složitou řadu prostorů z různých dob v jednotné, jasně čitelné muzeum, které je přístupné a otevřené všem.
V rámci odstraňování přebytečných historických nánosů byla stržena přístavba z roku 1972, aby se odhalila zeď původní vily, citlivě restaurovaná v okrovém odstínu. Různé historické prvky jsou sjednoceny podél ulice Richarda Wagnera novým pavilonem, v němž se nacházejí dvě patra výstavních prostor. Nová budova je zamýšlená jako „šperkovnice“ pro poklady galerie – – je obložená kovovými trubkami ze slitiny mědi a hliníku, jejich barva a tvar mají doplnit bohatý okrový odstín vily a texturních fasád.
Uvnitř nové budovy je v několika intimních galeriích vystavená mezinárodně proslulá sbírka Modrý jezdec představující expresionistickou malbu z počátku 20. století, s odkazem na domácí rozměr jejího původního umístění ve vile Lenbach. Jelikož řada vystavených děl vznikala v plenéru, do horních pater galerie je úmyslně přivedeno nepřímé denní světlo vytvářející optimální prostředí pro obrazy.
Vedle restaurace vznikl nový vchod, přístupný přes nové náměstí z východní strany muzea – – tento krok znovu oživil zahradu ve dvoře
a z pěšího průchodu udělal klidné místo pro návštěvníky. Restaurace je otevřená i mimo otevírací dobu muzea a poskytuje sezení venku, což oživuje okolní ulici a přitahuje další návštěvníky.
Novým společenským srdcem budovy je atrium s vrchním osvětlením, kde se nachází pokladna a informace, přístup k dočasným expozicím v přízemí a velkolepé zavěšené schodiště vedoucí do vyšších pater galerie. Jasně oddělujíc staré v rámci nového, jeho působivá hmota pohlcuje okrový exteriér původní vily a je navržená tak, aby pojmula i velkorozměrná umělecká díla. Muzeum pověřilo umělce Olafura Eliassona, aby pro něj vytvořil specifický objekt nazvaný Wirbelwerk. Ve dne omývá stěny sluneční světlo přicházející dlouhým, úzkým oknem na úrovni střechy a horizontální žaluzie vrhají do prostoru měňavé vzory světla a stínu.
Kromě opravy struktury stávající budovy bylo jedním z hlavních cílů projektu radikální zlepšení ekologického provozu muzea. Byl použit systém vytápění a chlazení na bázi vody umístěný v podlaze – díky tomu, že spotřebuje o poznání méně energie než vytápění vzduchem, jedná se v galerijním kontextu o inovativní krok. Dále se tu zachycuje a recykluje dešťová voda a osvětlení nahradily nízkoenergetické systémy.

Lord Foster: 

„Hlavním problémem bylo zachovat stejnou výstavní plochu a současně vytvořit nové komunikace a prostory pro návštěvníky.
Vzhledem ke způsobu, jakým se vyvíjely jednotlivé části muzea, nenajdeme v něm žádný typický prostor – každý kout je jedinečný a vyžadoval individuální pozornost a rozdílný přístup. Byl to fascinující proces. Dalším důležitým aspektem našeho návrhu je vytvoření nových možností, kde lze vystavovat umělecká díla mimo tradiční hranice galerie, jako je například atrium. Tento prostor rozvíjí myšlenku „městského místa“ – je to společenské a veřejné srdce muzea a spojovací bod s okolním městem.“