Grażyna Bernatowicz

Grażyna Bernatowicz, velvyslankyně

S potěšením jsem přijala žádost organizátorů mezinárodního festivalu architektury a urbanismu Architecture Week Praha, abych nad letošním ročníkem festivalu převzala čestnou záštitu. Nejen proto, že se jedná o kulturní událost významnou ve středoevropském kontextu, ale také proto, že Architecture Week Praha každoročně ve spolupráci s Polským institutem v Praze a také radnicemi jednotlivých polských měst představuje architektonické dědictví a především současnou architekturu země, kterou zde v Praze zastupuji.
Polsko se kvůli svým pohnutým dějinám nemůže chlubit tak krásně zachovalou architektonickou krajinou měst a venkova, jak je tomu v Česku.
O to větší hrdost ve mně vzbuzuje, když se mohu v dnešní Varšavě či Vratislavi procházet mezi stále novými skvosty současné architektury.
Měnící se tvář polských měst – jak veřejných, tak soukromých staveb – – je pro mne nejlepším viditelným důkazem dynamických a úspěšných proměn, kterými moje země za poslední léta prošla. Ještě větší radost pak mám z toho, že po prvním období poněkud chaotického nadšení z možností, které před námi nový systém otevřel i v oblasti architektury, přichází nyní doba větší reflexe a citlivosti k přírodnímu a historickému kontextu naší krajiny. Estetika veřejného prostoru je nyní v Polsku velkým společenským tématem a je to pro mne známka toho, že po období „puberty“ raného kapitalismu vstupuje už naše země úspěšně do stabilní „dospělosti“.
V minulých ročnících Architecture Week Praha se polská prezentace zaměřovala především na veřejné stavby, jichž v polských metropolích vzniká každoročně bezpočet a řada z nich se okamžitě stává novými architektonickými symboly svých měst. Letošní prezentace se spíše zaměřuje na méně okázalou, avšak asi důležitější oblast soukromého, rodinného stavitelství a odráží už zmíněné „dospívání“ polské společnosti k citlivějšímu pojímání prostoru. Na jedné straně představujeme nejzajímavější díla současných polských architektů v rámci výstavy Například. Nový polský dům, kterou připravilo Centrum architektury ve Varšavě. Výstavu si budete moci prohlédnout přímo v klášteře sv. Jiří na Pražském hradě. Stejné téma, ovšem viděné očima studentů architektury, přináší výstava Současný venkovský dům, již můžete zhlédnout v galerii Polského institutu na Starém Městě. Ráda bych Vás také pozvala 7. 10. 2014 na společný polsko-český architektonický maraton věnovaný tématu rodinného stavitelství, na němž se představí řada nadějných architektonických studií z obou zemí.
Jménem svým i jménem Polského institutu v Praze, partnera festivalu, bych chtěla vyjádřit potěšení, že rovněž v letošním roce bude polská architektura patřit mezi hlavní body festivalového programu.

Například. Nový polský dům

Devět domů – promyšlených, jedinečných, postavených profesionálně a s citem pro okolní krajinu. Na jedné straně zcela zapadají do globálních trendů v architektuře, na straně druhé každý z nich ozvláštňuje unikátní koncepce, která představuje základ a rámec projektu.
Jednou je to ekologie, jindy hledání specifické typologie nebo dialog s okolím.
Krajinu současného Polska ovlivnily vzory z minulosti: počínaje šlechtickými venkovskými sídly z 19. století a vilkami – „krabicemi“ z období socialismu konče, ale po roce 1989 také nově zakoušený pocit svobody a možnost sebevyjádření. Výsledkem toho posledního pocitu jsou rozmanité pseudošlechtické rezidence, domy-pevnosti a „fastfoodová“ architektura, nebo dokonce takové bizarnosti jako typické horské tatranské chaty stavěné v nížinách.

Jde o příklady kontroverzního eklekticismu, za nímž se skrývají ambice a touhy bohatnoucí společnosti.
Architektura vznikající po roce 1989 byla především projevem traumatu transformující se společnosti. Podle teoretičky architektury Joanny Kusiak šlo především o „touhu po barevnosti“ jako protiváhu socialistické šedi a „touhu po vyjádření vlastní individuality“ jako protikladu standardizovaných, jednotvárných forem socialistického stavitelství a kolektivistických tendencí spjatých s „panelákovým“ bydlením. Naopak zpřetrhání vazeb s národní tradicí, charakteristické pro období socialismu, si první kapitalistická generace kompenzovala svébytnou přehlídkou prvků typické před-modernistické venkovské architektury, vytržených z kontextu a nahodile spojovaných.

Tato pochopitelná traumata vyústila v podmínkách rodícího se kapitalismu do neuvěřitelného architektonického a estetického chaosu. Nová generace architektů si proto stále častěji klade otázky související s propojením individuálního vkusu a potřeb s urbanistickým řádem krajiny. Skutečnost, že jsme na tento řád a harmonii nebrali ohled, pociťujeme totiž v Polsku stále silněji. Vznikla už celá řada důležitých knih kritizujících estetický a funkční stav veřejného prostoru polských měst a vesnic.
V odborné literatuře se natrvalo zabydlely novotvary popisující hlavní „nemoci“, do nichž traumata devadesátých let vyústila. Patří mezi ně například „pastelóza“, tedy láska k „sladkým“ nebo křiklavým barvám, které žádným způsobem nenavazují na okolní zástavbu či krajinu. Mluví
se také o syndromu „Gargamelova hradu“, ať už v kontextu prapodivných staveb připomínajících dekorace k pouťovým atrakcím nebo domům-pevnostem, které touhu po individualismu transformovaly do snahy o maximální oddělení se od okolního světa.

Výstava Například. Nový polský dům na tento stále palčivěji pociťovaný problém navazuje.
Představuje objekty, které jsou jedinečné a nemohou se stát vzorem pro „masovou výrobu“. Nicméně zároveň nejsou výstřední. Mají
tak poskytnout záminku k debatě o tom, v jakém okamžiku se architektura stává funkční a chytrá.
Vybrané domy – chytré mezi krásnými – představují novou kvalitu ve výstavbě rodinných domů v Polsku a měly by se stát inspirací pro budoucí stavebníky.
Všechny objekty prezentované na výstavě vznikly během poslední dekády, představují tedy nejnovější příklady polské architektury rodinných domů. Jsou mezi nimi díla světově uznávaných tvůrců jako Robert Konieczny, architektonických studií, které už patří mezi regionální špičku, jako studia Jojko – Nawrocki nebo Medusa, ale také díla mladších architektů. Všechny spojuje schopnost reagovat na okolní kontext a zároveň vyhovět požadavkům klienta. Na velká prostorová omezení pozemku reagují Piotr Brzoza a Marcin Kwietowicz originálním „domem obráceným do sebe“. Robert Konieczny a jeho dům-archa ukazuje možnosti spojení velmi současné architektury s krajinou horské stráně.
Stejně dokonale se do okolní krajiny snaží vepsat Przemo Łukasik, s tím rozdílem, že přirozeným kontextem, na který navazuje, je postindustriální šedá krajina slezských dolů.

Nový polský dům připravilo v roce 2013 Centrum architektury ve Varšavě – – nevládní sdružení věnující se historické a současné architektuře. Výstavu tvoří devět maket a devět „portrétů domů“, zachycených na fotografiích Juliusze Sokołowského.
Kurátorkami výstavy jsou Agnieszka Rasmus–Zgorzelska a Aleksandra Stępnikowska.
Po svém uvedení v Polsku (v Muzeu současného umění ve Varšavě a Muzeu architektury ve Vratislavi) byla výstava k vidění také v prestižních architektonických galeriích v Madridu a Vídni.
Výstavu podpořilo Ministerstvo kultury a národního dědictví Polské republiky. Její pražská prezentace se koná díky podpoře Institutu Adama Mickiewicze a Polského institutu v Praze.
V rámci doprovodného programu k výstavě se 7. 10. 2014 uskuteční na Fakultě architektury ČVUT Architektonický přednáškový půlmaraton mladých polských a českých architektonických studií zaměřený na téma rodinného bydlení.