Ikony z Nesebru

Křesťanské památky z bulharského černomořského města Nesebr mají staletou historii.
Jsou nejlepšími ukázkami balkánského ikonopisu a nástěnné malby 16. století, ale jsou také spo- jovacím článkem mezi uměním byzantským, krétským a italským uměním quattrocenta a jejich „provinciálním“odrazem v bulharském umění.
Osm představených ikon – Narození Bohorodičky, Narození sv. Jana Křtitele, Zvě- stování, Křest Páně, Proměnění Páně, Nanebevstoupení Páně, Sestoupení do pekel, Zesnu- tí Bohorodičky – jsou součástí svátkové řady ikonostasu kostela sv. Jana Mořského v Nesebru.
V roce 1927 je prof. Nikola Mavrodinov, přední bulharský teoretik umění a badatel v oboru staré- ho bulharského umění přenesl do Plovdivu. V té době působil ve funkci kurátora oddělení vý- tvarného umění Národního archeologického muzea v Plovdivu. Při vytváření sbírky ikon byly ikony z Nesebru spolu s dalšími exponáty převedeny do Městské galerie v Plovdivu.
Tyto ikony jsou datovány do poloviny 16. století a patří k elegantnímu postbyzantskému stylu. Můžeme tak soudit podle četných památek místního původu datovaných do uvedeného období, které se v Nesebru zachovaly. Je na nich patrna řada znaků jednoznačně odkazujících k silnému vlivu krétských modelů na jejich autory, což se vysvětluje kontakty Nesebru se stře- domořskými městy, především však s Krétou. Svědčí to o širokém rozhledu autorského týmu, o znalosti vzorů jak quattrocenta, tak i pozdní paleologovské renesance. Tyto ikony, vyznačující se mimořádnou elegancí a aristokratičností, nebyly zamýšleny jako jednotlivá díla, ale jako jeden celek v ikonostasu. Je mezi nimi vzájemná závislost, podřízená přísné teologické doktríně o pod- statě ikonového zobrazení.

Svátek Zvěstování se slaví 25. března a je jedním z velkých církevních svátků. Je to osla- va příchodu archanděla Gabriela k Panně Marii s oznámením radostné zvěsti, že počne a porodí Boha: „Buď zdráva, milostí zahrnutá, požehnaná jsi mezi ženami! Hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Ten bude veliký a bude nazván Synem Nejvyššího a Pán Bůh mu dá trůn jeho otce Davida. Na věky bude kralovat nad rodem Jákobovým a jeho království nebude konce.“ Je to tradiční ikonografické schéma Zvěstování – setkání anděla, který sestoupil z nebe, s Pannou Marií, která doma přede červenou přízi. V druhém plánu je na stěně váza s karafiáty, symbolizujícími čistotu a neposkvrněnost Panny. Jsou (spolu s těmi na ikoně Narození Panny Ma- rie) jediným podobným „realistickým“ zobrazením karafiátů v bulharském umění.

V této scéně není přítomnost sv. Bohorodičky vyžadována kanonicky, protože není zmí- něna ve Skutcích apoštolských, ale již v raně křesťanském umění byla zahrnuta do kompozice.
Její přítomnost zde dosvědčuje vtělení Krista, který nabyl jejím prostřednictvím lidské podoby.
Čtyřicátý den po vzkříšení přivedl Spasitel své učedníky na Olivovou horu a tam jim dal posled- ní přikázání a požehnání. A žehnaje jim, začal pomalu stoupat k nebi.

Syžet této ikony není kanonický; je převzat z apokryfního Nikodémova evangelia. V tex- tu se říká, že Kristus sestoupil do pekel „tělesně“, tj. tak, jak to bylo zformulováno na Chalkedon- ském koncilu roku 451, totiž že si uchoval svou lidskou podobu i po své smrti na kříži. Podle pra- voslavné církve tato scéna symbolizuje i Vzkříšení. Ježíš Kristus sestoupil do podsvětí, aby odtamtud vyvedl duše prapředků lidského rodu. Stanul na zničených branách pekelných, připo- mínajících kříž (respektive ukřižování) a uchopil Adama a Evu za ruce. Na pravé straně jsou krá- lové, mezi nimi i Šalomoun a David, a nalevo, spolu se spravedlivými, je sv. Jan Křtitel, který před- pověděl sestoupení Krista do pekel, tj. jejich Vzkříšení.

Ve městě Nazaretu, tři dny cesty od Jeruzaléma, žili kdysi spravedliví před Bohem Jáchym a Anna. Neměli děti a jejich žal byl veliký. Jáchym odešel do pouště, kde strávil 40 dní půstem a modlitbami k Bohu, aby je obdařil děťátkem. Zjevil se mu anděl a řekl mu: „Pán vysly- šel tvou prosbu“. V odpověď na horoucí Anniny modlitby se zjevil také jí. Šťastní manželé se set- kali v Jeruzalémě a společně obětovali v chrámu. 8. září přišla na svět přečistá Panna. Toho dne se také slaví křesťanský svátek Narození Panny Marie. Kompozice zahrnuje zároveň skutečnou scénu Narození i další dvě, které této události předcházely: Anděl zvěstuje Jáchymovi početí je- ho ženy a Objetí (Setkání) Jáchyma a Anny. Jsou umně zakomponovány mezi architektonické objekty v pozadí. V popředí je rodička Anna na loži, ženy přinášejí jídlo z bohatě prostřeného sto- lu. Malá Marie je ve zlacené kolébce, bdí u ní služka, která přede. Budovy v pozadí spojuje velum (závoj). Mezi nimi je váza s karafiáty, jakou vidíme i na ikoně Zvěstování.

Svátek Zesnutí Bohorodičky (Nanebevzetí) je jedním ze Dvanácti velkých svátků Pravo- slavné křesťanské církve. Připadá na 15. srpna, kdy Pán povolal svou přesvatou Matku do nebe k životu věčnému.
Když byla Panna Maria v pokročilém věku, oznámil jí archanděl Gabriel, že za tři dny přejde na onen svět. Bohorodička očekávala tento okamžik s radostí. Ulehla na bohatě zdobené lůžko. O třetí hodině náhle ozářilo místnost zázračné nebeské světlo. Jako by se střecha domu ro- zevřela a před očima věřících sám Ježíš Kristus sestoupil z nebes, aby vzal její duši. Uprostřed ikony je zobrazeno úmrtní lože sv. Bohorodičky, která je obklopena apoštoly a třemi biskupy.
Za lůžkem stojí Ježíš Kristus s duší (ve formě malého dítěte) v rukou. Dvanáct apoštolů je vyob- razeno také v oblacích, které je zázrakem přenesly z různých koutů světa na místo děje.

Svátek Narození Jana Předchůdce Páně je zasvěcen Kristovu Křtiteli. V době vlády krá- le Heroda žil ve městě Hebron kněz jménem Zachariáš se svou ženou Alžbětou, sestřenicí sv. An- ny, matky Panny Marie. Zachariáš a Alžběta byli pokročilého věku a neměli děti, ale přesto se usi- lovně modlili k Bohu, aby pro ně učinil zázrak. Jednoho dne se Zachariášovi zjevil anděl a řekl, že se mu narodí syn a má ho nazvat jménem Jan. A také, že bude němý až do dne, kdy se to sta- ne. Osmého dne po narození dítěte mu mělo být dáno jméno. Zeptali se i otce, jaké jméno chce synovi dát. Napsal tedy na tabulku: „Jeho jméno je Jan“. A v tu chvíli se mu otevřela ústa a roz- vázal jazyk a on promluvil a velebil Boha. Celá kompozice představuje Alžbětu na porodním lůž- ku, ženy které přinášejí rodičce jídlo, služku, kolébající dítě, a kněze Zachariáše, píšícího jméno svého syna.

Tento svátek se slaví 6. ledna a je znám také jako Zvěstování nebo Jordanovden (svátek sv. Jordana), protože při křtu v řece Jordán Kristus vystoupil na veřejnost jako Syn Boží. Ikona zobrazuje Křest Ježíše Krista sv. Janem Křtitelem s anděly a Svatým Duchem ztělesněným holu- bicí. Předpokládá se, že v oblacích je tvář Boha Otce (vrstva malby je porušena), jehož hlas zvě- stuje: „Ty jsi můj milovaný syn, tebe jsem si vyvolil“. Tak se při Ježíšově křtu poprvé jasně světu odhaluje tajemství Svaté Trojice – trojjedinost Boha Otce, Boha Syna a Boha Svatého Ducha. Křest odhaluje Kristovo poslání na světě a ukazuje cestu lidského spasení prostřednictvím přijetí křes- ťanské víry. Svátek Zvěstování je provázen velkým vodosvěcením, které má připomínat, že Bůh prostřednictvím vody a Ducha obrodil hříšnou přirozenost lidského rodu.

Tento svátek byl zaveden v prvních stoletích křesťanství. Připomíná nám jednu z nejdů- ležitějších evangelijních událostí – zjevení Pána v nebeské slávě třem jeho učedníkům. Aby upev- nil jejich víru a odvedl je od pozemských záležitostí, ukázal se Pán třem apoštolům v nebeské slá- vě. Vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana a vystoupil na horu Tábor v Galileji. Tam od nich poodešel a začal se modlit. Učedníci zatím usnuli. Když se probudili, viděli Ježíše proměněného: jeho tvář „se změnila a zářila jako slunce, šat byl bílý jako sníh“. Vedle něj stáli dva muži, zářící slávou – proroci Mojžíš a Eliáš, kteří s ním rozmlouvali o utrpení, které ho čeká, a o jeho konci v Jeruza- lémě. Náhle vše zastínil světlý oblak a z oblaku se ozval hlas, který řekl: „To jest můj milovaný Syn, kterého jsem si oblíbil; toho poslouchejte!“ Tato událost měla učedníky uchránit před malo- myslností a pochybnostmi při pohledu na Kristovo utrpení a posílit jejich víru.

Světec je vyobrazen en face, v polopostavě, na zlatém pozadí, s dlouhými vlasy a vousy a plastickou tepanou svatozáří. Oblečen je v žíněný šat (oděv, utkaný z ostré zvířecí srsti) s rů- žovým himationem navrch. Pravou rukou žehná, v levé drží svitek s textem z evangelia v řečtině: „Pokání čiňte, nebo přiblížilo se Království nebeské“ (Matouš 3.10) a objímá nádobu se svou uťa- tou hlavou. Křídla, s nimiž je vyobrazen, ho představují jako anděla, který má připravit cestu Mesiášovi (Matouš 3.1). Malíř se bezděky dopustil chyby, když zobrazil pravé zápěstí světce se šesti prsty. V dolní levé části je donátorský nápis.

Specifická dekorativní výzdoba této ikony je typická pro umění 17. století a je častá na ikonách v chrámech na širokém území v Bulharsku i na Balkáně. Tato díla vykazují silný vliv re- nesančních ikon italských mistrů 15. – 16. století. Pro tyto ikony je charakteristická široká bordu- ra rámu, která ohraničuje prohloubené pozadí vyobrazení. Na tomto pozadí, často zlatém, je gra- vírování – má bohatou reliéfní výzdobu na svatozáři, vyřezávanou nebo sestavenou z efektních plastických detailů.

Svátek Narození Páně (Vánoce) připadá na 25. prosince. Původně se slavil společně se svátkem Křtu 6. ledna. Až ve 4. – 5. století se v některých provinciích Římské říše svátek Naroze- ní vyčlenil jako zvláštní svátek. Poprvé se v tomto termínu slavil v Konstantinopoli roku 370 díky sv. Řehoři Bohoslovci. V Antiochii se Narození Páně začalo slavit 25. prosince díky Janu Zlato- ústému, který je nazval „matkou všech svátků“. Nejpozději byl svátek přijat na Kypru, v Alexan- drii a v Jeruzalémě (5. století).
Tato ikona je skvělým příkladem bulharského postbyzantského umění. Je to tradiční vy- obrazení jeskyně, kde se Kristus narodil, s Ježíškem položeným v jeslích a s domácími zvířaty, volem a oslíkem. Scéna zahrnuje i sbor andělů a pastýře, Tři krále, Josefa a dvě služky, které no- vorozeného Ježíška koupou. Na pozadí jeskyně je namalována nádherná postava sv. Bohorodič- ky, přijímající dary Tří králů.

Tento ikonový typ polyptychů ve formě tak zvaných zápisů (pomenik), se objevil v zá- padním umění ve 13. – 14. století. Zápisy, nazývané také „parusie“ nebo „proscomedie“ (proco- media znamená obětina), jsou typem ikon, které sestávají ze tří částí, nazývaných triptychy nebo z pěti – nazývaných pentatychy. Mají zvláštní určení při různých úkonech pravoslavných boho- služeb při liturgii, kdy se připomínají jména živých i zesnulých křesťanů s modlitbou za spásu du- ší mrtvých a za zdraví a život živých. V zápisech jsou vypsána jména těch, kdo prosí o modlitbu, a jejich blízkých. Tyto kultovní předměty jsou spojeny s bohoslužbami vykonávanými v prosco- medii čili v přípravné části liturgie a uchovávají se v prothesis, výklenku ve svatyni. Bývají zdo- beny vyobrazeními Ježíše Krista, scénami z Deesis, Zvěstování, Lazarova vzkříšení i obrazy jed- notlivých světců, v tomto případě vyobrazením sv. Konstantina a Heleny. Na vnitřních částech „křídel“ se obvykle vypisují jména zemřelých dárců.

Ikonopisná vyobrazení obou světců jsou ozdobena vyřezávanými rámy typickými pro období konce 17. a začátku 18. století. Tyto světice jsou v bulharské církvi oblíbené a jejich jmé- ny jsou často nazývány kláštery, kostely a kaple. V pravoslavném kalendáři jsou tři světice se jmé- nem sv. Petka nebo sv. Paraskeva (z řečtiny). Většinou se zobrazuje sv. Petka Ikonijská, mučed- nice sťatá mečem, protože se nechtěla vzdát Kristovy víry. V Bulharsku se však spojuje se sv. Petkou Epivatskou, zvanou Bulharskou, jejíž kult je rozšířen nejen v plovdivské oblasti v Bul- harsku, ale i na Balkánském poloostrově a v Rusku. Má se za to, že mešita Džumaja v Plovdivu je postavena na místě křesťanského chrámu sv. Petky.
Svátek sv. Petky se slaví 14. října.
Sv. Barbora byla sťata vlastním otcem ze stejného důvodu. V západní ikonografii se zo- brazuje, držíc v ruce model věže, ve které strávila značnou část života. Její svátek se slaví 4. pro- since. Obě světice chrání před nemocemi.

Život sv. Jiří je rozsáhle zpracovaný v křesťanské hagiografii. Ikona zobrazuje značnou část z jeho apokryfních legend. Ve středu ikony je zobrazen světec-bojovník na koni, s korunou vítěze na hlavě, jak zabíjí kopím draka. Legenda vypráví, že ve světcově rodném kraji se objevil obrovský netvor, který odřízl cestu k pramenům vody. Aby získali vodu, museli lidé draka krmit dívkami. Když přišla řada na královskou dceru, zachránil ji sv. Jiří, který draka zabil. V době bul- harského obrození se v této kompozici objevila další postava – mladý Bulhar, kterého světec za- chránil ze zajetí. Podél stran hlavního vyobrazení je umístěno 12 scén z legendy, z nichž každá popisuje určitý zázrak vykonaný sv. Jiřím nebo scénu světcových mučení.

Sv. Jiří je zpodobněn ve vojenském odění, sedící na trůně. Je vyobrazen na zlatém po- zadí, v pravé ruce třímá kopí a v levé jílec meče obráceného hrotem vzhůru. V horním pravém roku je nebeský segment se žehnající pravicí Boží. Z levé strany anděl klade mučedníkovi na hla- vu korunu vítězství. I když je téma světce bojovníka na trůnu dost vzácné, je ve středověkém or- todoxním umění dobře známé. Zdůrazňuje se tu triumf sv. Jiří, který po vykonání vojenských a mučednických hrdinských činů dostává božskou odměnu.
Tato ikona je dílem Pachomia, malíře žijícího pravděpodobně ve druhé polovině 16. sto- letí, jehož jméno bylo v dolní levé části vyobrazení objeveno při poslední restauraci. Talent to- hoto ikonopisce nás vede k předpokladu, že znal dobře velké malíře své doby: teplá barevnost, precizní kresba, lehce prodloužené proporce a měkké modelování charakterizují elegantní kulti- vovaný styl svého autora. Idealizovaná tvář světce i přístup k realistickému výrazu a snaha o vy- tvoření objemu odhalují vliv raných italských mistrů 14. – 15. století na umělce.

Uctívání této světice je spojeno se zimními svátky a se sv. Sávou a sv. Mikulášem. Podle legendy byla vychována zavřená v opuštěné věži, a když tajně přijala křesťanství, byla krutě mu- čena, aby se své víry zřekla. Když se odmítla zříci Ježíše Krista, vlastní otec ji zabil. Její ostatky se uchovávají v Kyjevě a část z nich je v kostele sv. Proměnění Páně v Sofii. V pravém dolním rohu je nápis v řečtině a podpis mistra Anania Bozadžioglu.

Ve 4. století pořádala Jeruzalémská církev na Lazarův svátek, v sobotu před Velikonoce- mi, procesí z tzv. Lazaria v Betanii do kostela Nanebevstoupení Páně ve městě. V Konstantinopoli se v 9. – 10. století konal na Lazarovu sobotu při jitřní křest a novokřtěnci se slavnostně uváděli do chrámu.
V Betanii, vesnici nedaleko Jeruzaléma, žil muž jménem Lazar. Kristus měl Lazara rád a často ho navštěvoval. Jednou však Lazar těžce onemocněl. Jeho sestry Marta a Marie prosily Pána, aby se vrátil z Galileje, kde tehdy pobýval, a jejich bratra zachránil. Když se to Kristus do- zvěděl, řekl: „Ta nemoc není k smrti, ale k slávě Boží, aby Syn Boží byl skrze ni oslaven.“ Kristus přijel do Betanie za čtyři dny, když byl Lazar již v hrobě, který byl podle tradice v jeskyni. Když tam všichni přišli, pozvedl Kristus pohled k nebi a pomodlil se k svému nebeskému Otci, a pak zvolal: „Lazare, pojď ven!“ A k všeobecnému údivu se tak stalo. Tehdy ještě bylo zvykem zavi- novat mrtvé tělo do rubáše z pruhu látky. Tak je zobrazen Lazar před svým hrobem.