Na Rybníčku 536/6, Praha 2
Česká republika
http://praga.cervantes.es/cz

Zvíře uvnitř

Nyní, když jsou zvířata oblíbeným rozmarem, nazýváme společnost, v níž žijeme, zvířetem. Naše města připomínají spící zvířata. Ale jejich obyvatelé, stejně jako urbanisté, jsou zvířaty neustále, nejen tehdy, když tiše leží a jen nedopatřením dýchají, jako město při západu slunce.

Obyvatelé a město, v němž bydlí, jsou zvířata: při probouzení za šera a vlévání života do tepen ulic, stejně jako při kreslení návrhu pro rozvoj oblasti nebo pro ničení přirozeného prostředí.

Byli jsme organičtí, když jsme postavili nebo opustili kosmické, centralizované město; stejně jako když jsme potřebovali prostor a znaky pracovního post-renesančního, stroji se podobajícího města, abychom vyvinuli novou aktivní společnost. Nyní je lidský stroj opět organický, když by společný zájem a veřejné prostory mohly být pomalu podhodnoceny, aby byly převýšeny prosperujícím osobním životem bez hluku a omezení.

Možná to není právě případ rozvíjejících se měst, ale města v Evropě jsou nejčastěji stále kosmické ve svých starých, uzemněných centrech, racionálních a sociálních jako stroj, ve svých moderních čtvrtích a v organickém rozvoji svých početných nových obytných zón. Mozaika vývoje odhaluje kontinuitu života v očích neustále se měnících potřeb člověka.

Co je možná méně „zvířecí“ a organické, jsou peníze.

Přestavby a změny provedené ve městě jen kvůli penězům mají tendenci být umělými výplody jen s nepatrným propojením s životem, a dokonce mohou trpět zrychleným stárnutím a nespokojeností.

Zbytek, bez ohledu na usměrňování obyvatel k centrálnímu chrámu nebo náměstí, otevírání jejich obzorů k muzeím a parkům, nebo přizpůsobování potřebám každého samostatného jednotlivce, je městským prostředím, které je vždy produktem společného akceptovaného života.

Město je struktura vyzařující z ekologického těla, které žije uvnitř, pomalu a neustále se vyvíjející skořápka, která zaštiťuje společnost. Je to rámec pro potřeby veřejné výměny, pro touhu po intimní individualitě, ale i pro magické spojení mezi historickými základy a nekonečným nebem a pro sebezpytování mezi nimi.

Obnovení historické přítomnosti a významu těchto základů je něco, v čem studio CUAC u andaluských hor vyniká. Buď v Saint Jerome, zrekonstruovaném pracovním prostoru v Grandě, nebo na planině Viehofen u rakouského St. Pölten.

Trend odhalování historických hodnot prostředí tak, aby byl vytvořen argument budoucího města, je velkou výzvou. A je to výzva zcela odlišná, pokud se týká obnovy budovy z devatenáctého století, nebo okouzlující historie lidí v oblasti Feldafing u jezera Stamberg, nebo pokud je historie vlastně stigmatem univerzální nespravedlnosti, jako v případě rakouských pracovních táborů.

V každém případě je to vždy zvíře uvnitř, kolektivní nebo osobní, které je podstatné pro strukturu, stejně jako pro zachování života ukrytého pod skořápkou. Pokud předchozí kosmické nebo strojové modely měst vytvořily dramatické extrémy krásy a bídy, organické město by je oba mohlo usmířit. Organický život uvnitř by se mohl raději obejít bez nich.

Zdroj: Organic City 2016

BILBAO EFEKT

V roce 1990 Bilbao přilákalo Guggenheimovu nadaci, která zde vybudovala novou galerii. Guggenheim Bilbao se díky Gehryho designu v dekonstruktivistickém stylu rychle stalo světově proslulým a jednoznačně pozvedlo image Bilbaa na světové scéně. Úspěch byl takový, že výstavba ikonické architektury ve městech usilujících o zvýšení svého mezinárodního renomé se stala uznávanou urbanistickou strategií známou jako „Bilbao efekt“.

Architekt Charles Jencks spojil vznik této urbanistické horečky s úpadkem metanarace a novou vládou „slabé víry“ – slabosti neprodukovat věci dostatečné hloubky. Každý v něco slabě věří, připomíná autor „Ikonických budov“. Navzdory této skutečnosti by většina lidí mohla mít dogmatický dojem. Chtějí dokonce stanovit pevné hranice, vytvořit oficiální definici – jakoby vytvořit vžité označení: ikona, znak, nový městský idol.

Dnes jsou klienti a společnost pluralitní a nejistí a nevědí, co chtějí. Ale ach ano! Chtějí orientační bod, a to silně, což společně s touhou po novém, uměleckém trhu a kultuře celebrit poskytuje nový přístup k urbanistickým budovám ikonického charakteru. Budovy nepodstupují riziko svou ambicí stát se ikonami, jsou ovšem jako ikony přijímány. Ačkoli se snaží jakémukoliv riziku vyhnout, vypadají jako zmrzlá gesta a často se stávají nezdarem už při svém zrození. Politici, pověření architekturou, vědí pouze to, že má být překvapivá, vzrušující a ukázat něco, co nikdy předtím nebylo viděné. A pak jedním dechem dodají, že má být levná, funkční, ekologická, efektivní, že má zapadat do…

Pod tímto tlakem se autorita architekta vytrácí. Jeho sebevědomí je zkřivené a má vlastně strach z každé zakázky, ale zároveň by dal všechno za to, aby ji získal. Takhle španělští Maurové nevymysleli Alhambru, ani Gaudí tak nepředpovídal stavbu katedrály Sagrada Familia.

Španělsko dluží kulturnímu dědictví bývalých maurských stylů Al-Ándalus tak mnoho, že až do 30. let minulého století byl španělský styl ve střední Evropě synonymem maurského stylu.
Zároveň k jeho dědictví přispěli Řekové, Římané, Židé a téměř každá z evropských kultur. A Španělsko uchovalo toto dědictví pro každého až dodnes, můžete jej vidět – až na některé příklady zapomenutelné a nešťastné nedbalosti. Španělsko proto, co do počtu míst celosvětového dědictví, není pouze druhé v pořadí za Itálií, se 44 místy zapsanými do seznamu, včetně nejstaršího dědictví ve světě – Jámy kostí v Burgos, která je stará jeden milión let. UNESCO kromě toho vyhlásilo za dědictví a chrání umělecké hodnoty četných architektonických míst ve Španělsku a dokonce velkou část měst.

Dluh společnosti a ekonomiky vůči dědictví nelze odhadnout. I když se to zdá rozporuplné, téměř žádné ekonomické úsilí neexistuje bez kulturního přístupu a nelze ani najít produkt, který by neměl svůj kulturní původ, svoje místo nebo svoje předpoklady pro dosažení lepší pozice na trhu. To je podstata Bilbao efektu: města soutěží o novou architektonickou komoditu, která slibuje něco, co je z kulturního hlediska přitažlivější, a proto jednodušší pro rozeznání na první pohled. Teprve nedávno, pod vedením Řeckého předsednictví, Rada Evropské unie poprvé v historii uznala mapování kulturního dědictví jako strategický zdroj pro udržitelnou Evropu.

Z jejich závěrů vyplývá potřeba investic do kulturního dědictví a jeho začlenění do národních a evropských strategií. Je zdůrazňována role kapitálu kulturního dědictví ve vytváření a posilování sociálního kapitálu, stejně jako jeho významný ekonomický dopad a jeho vliv na strategii pro efektivní růst, jak je stanoveno v cílech Evropy 2020.

V návaznosti na to Evropská komise přijala Zprávu, která umožňuje integrovaný přístup ke kulturnímu dědictví v Evropě. Tento důležitý dokument si klade za cíl pomoci státům a zúčastněným stranám získat co nejvíce z významné podpory dostupné v rámci nástrojů EU a vyzývá k posílení spolupráce při sdílení myšlenek a postupů pro naplnění strategií a spravování národního kulturního dědictví. Gehryho Guggenheim fungoval pro Bilbao, omladil město a svůj úkol perfektně plnil. Ale „ikonická“ architektura ovládaná trhem v posledních 15 letech vyprodukovala mnoho zmetků a někdy i hrůz.

Člověk by měl mít na paměti, že dnešní závod o vytváření nových městských image je jen soutěží, i když legitimní, pro diváky v prvních řadách – z hlediska zviditelnění a investic. To však není důvod, proč pan Eiffel tvořil, ani proč papež Julius II. nechal vybudovat skvosty, které obdivujeme dodnes. Pokud šlo jen o zpeněžení hypertrendů, proč ještě chodit za architektem a ne za designérem a inženýrem? Protože bychom měli chtít přidanou hodnotu, imaginativní skok kupředu, něco lepšího, co by změnilo náš život ve městě, naše město. Není to jen o tisknutí nových pohlednic. Je potřeba to pochopit, pokud chceme, aby naše města zůstala venkovní učebnou, ve které se můžeme naučit něco více o naší historii a o nás.