English
José Fructoso Vivas Vivas, známý rovněž jako Fruto Vivas, je venezuelský architekt. Jeho nejznámější díla jsou venezuelský pavilon na Expu 2000 v Hannoveru, klub Táchira v Caracasu, kostel sv. Vykupitele ve venezuelském San Cristóbalu a Muzeum moderního umění v Caracasu. Ve 23 letech začal studovat architekturu na venezuelské Ústřední univerzitě a studium dokončil v roce 1956. Po studiích spolupracoval s dalšími architekty jako Brazilcem Oscarem Niemeyerem nebo Španělem Eduardem Torrojou. Vstoupil do vojenské politické strany Venezuely a začal pro ni a další komunistické strany navrhovat projekty.
Architektonický styl
Venezuelský pavilon na Expu 2000
Vivasův architektonický styl má tendenci obsáhnout mezinárodní styl i modernismus, přestože je obměňuje pod vlivem naturalismu a humanismu. Do jeho stylu rovněž zasahuje ekologie. Nejlepším příkladem jeho práce je pavilon na Expu 2000 v Hannoveru.
Je charakteristický svým tvarem připomínajícím orchidej, která dosahuje výšky téměř 20 metrů a vystupuje z budovy svými rozložitými desetimetrovými listy, které se podle počasí otevírají nebo zavírají.
Arboles para vivir (Stromy života)
Tento architektonický návrh má napomoci vyvinout modely schopné adaptace – jako to dělají stromy nebo plavidla – na telurické pohyby; modely, které nejsou ukotveny k zemi, udrží se samy ve vzpřímené poloze a odolávají zemětřesení. Pracujeme se dvěma příklady, které jsou nám dostupné: s „jeřáby“ a tubulárními pódii, které při stavbě podporují mrtvou hmotu a jednoduše se sestavují, přepravují a obměňují.
Pokud je v případě požáru naplníme cirkulující vodou a proměníme v „hydro-stavby“, nemohou se ohněm zhroutit.
Představme si obyvatelné „jeřáby“, které vyplníme vyvýšenými pódii; pokusme se napodobit zázrak přírody v biologickém světě, jakým jsou stromy, ryby a všechna zvířata, která nám udělují lekci v optimalizaci. Přejděme na limitní stavby a budujme optimálním a nezbytným způsobem s nejvyšší účinností a propůjčujme stavbám mutantní povahu typickou pro život, takže města se budou měnit jako lesy, aniž by skomírala, obměňovat se v dialektický svět intimního vztahu, který však vyhovuje lidské potřebě družnosti, kde bude možné dosáhnout v urbánních strukturách sociální snášenlivosti v harmonii s přírodou.
Když budou tahle zavěšená pódia kombinována s biomateriály, můžeme vybudovat konstrukce vysokých bioklimatických kvalit, v nichž můžeme žít mezi ptáky a motýly, ucítit v lehkém vánku vůni jasmínového vína a z balkonů pozorovat děti, jak běží vstříc budoucnosti, která je možná pro všechny.
