l‘escaut: Autoři v množném čísle

Architektonická kancelář l’escaut sídlící v Bruselu pohlíží na architekturu jako na proces spolupráce, v němž jednání o výtvarném řešení a o definici využití má zcela rovnoprávné postavení.

Kancelář obývá bývalou industriální budovu a prostor sdílí s umělci, kteří se věnují živému umění a výtvarnému umění. Svou práci rozvíjí kolem dvou hlavních témat: prostory pro kulturní využití a veřejný prostor. V roce 1989 ji založil Olivier Bastin a kancelář se postupně vyvíjela až do své současné formy: je družstvem architektů s horizontální organizační strukturou a nabízí specifický jazyk, který vychází z práce jednotlivých autorů, členů družstva.

V Belgii je kancelář autorem několika významných kulturních budov: Národního divadla v Bruselu, Muzea fotografie v Charleroi, kulturního prostoru Victor Jara v Soignies. Zapojila se také do procesu územního plánování města, které se projednává na několika úrovních: od úrovně čtvrti, kde se uzavírá dohoda s jejími obyvateli, až po řešení veřejného prostoru ve velkém měřítku. Na pomezí mezi světem kultury a světem sdíleného městského prostoru se l‘escaut snaží vytvářet demokratickou architekturu, jež odmítá převahu objektu i jediného autora.

Anti-objekty

Raději než jako tvorbu architektonických objektů definuje l‘escaut svou produkci jako uspořádání. Taková definice umožňuje pojmout jak skulpturální dimenzi architektury, tak i její prostorovou dimenzi. Znamená to, že kromě vizuálních a fyzických výsledků se architektura také skládá z využití, k nimž je určena.

Autoři v množném čísle

Práce více rukou, stejně jako horizontálního řízení kanceláře a projektů, vede k novému definování postavy autora. Jako rockové skupiny nebo umělecká seskupení se l‘escaut hlásí ke sdílené tvorbě a dokládá estetický a filozofický přístup, který postupem času společně vytvořila. I když každý projekt v sobě nese značku architektů, kteří byli jeho hlavními nositeli, pak zásadní rozhodnutí se činí společně a jsou zárukou specifického rukopisu kanceláře.

Sdílené místo

Místo, které kancelář obývá, je oporou pro kulturní činnosti, jež jsou doplňkem nebo odrazem architektonické práce. Poskytuje své prostory umělecké tvorbě, výstavám a různým spolkovým akcím. Tato tradice hostitele a vztahu ke kulturnímu světu a ke kulturnímu výrazu v jeho rozmanitosti tak patří k životu tohoto místa, stejně tak jako k architektonickým projektům, které zde vznikají.

artotéka (l‘artothèque)

Artotéka je nástrojem k ukládání a uchovávání dědictví města Mons. Historie kaple Uršulinek, která je zázemím artotéky, se podobá historii uchovávaných děl: pohybuje se mezi restaurováním a novým pojetím. Artotéka z ocele a popraskaného kamene budí dojem spíše cesty než objektu.
Kaple bývalého kláštera Uršulinek je nádherným příkladem klasické architektury z počátku XVIII. století, zapsané na seznamu kulturních památek. Po druhé světové válce prošla změnou a přišla o svůj původní vnitřní prostor.

Betonové podlahy, které historickou památku poškozují, jsou zde přeměněny v příležitost: z hrubě poničené památky se kaple stává místem k uchovávání uměleckých děl, jehož plášť má památkovou hodnotu. Hlavní zvolená řešení, která podmiňují vnitřní uspořádání, spočívají ve vytvoření úzkého vertikálního otvoru po celé výšce a délce lodi a v maximálním vizuálním uvolnění prostoru v přízemí. Tato otevření umožňují uchopit všechny tři dimenze původního vnitřního prostoru kaple, do níž je včleněn objem cenných depozitářů. Program, založený na těchto dvou architektonických počinech, se dále strukturuje a dělí do čtyř celků, z nichž jeden je přístupný veřejnosti: jsou to sály v přízemí a dokumentační středisko v prvním poschodí. Tři další celky jsou vyhrazeny vědeckým pracovníkům, restaurátorským dílnám, vedení, logistice a depozitářům (na šesti podlažích). Uvnitř kaple uvítá veřejnost ve vstupní hale scénografie, v níž se konfrontuje digitální technologie pro virtuální prohlídku s vitrínami s reálnými díly. Světlo, které sem vniká úzkým otvorem, již od vchodu vybízí návštěvníka, aby objevil i existenci postranní lodi. Vertikální otvor je příznačný jak pro původní budovu, tak i pro její novou funkci, a odhaluje jak původní prostor, tak i sled jednotlivých uzavřených poschodí, kde jsou uloženy tisíce objektů, z nichž jen několik ukázek je vystaveno v přízemí.

www.escaut.org

Zdroj: redakce AW, Organic City 2016