MAD Architects: Hlas nové generace / Video

Architekt Ma Yansong, narozený v Pekingu, je uznávaný jako významný hlas nové generace architektů. Je to první čínský architekt, který vyhrál prestižní zahraniční zakázku. Jako zakladatel a ředitel MAD Architects má na starosti návrhy napříč různými měřítky.

V posledních letech navazují jeho mnohé návrhy na jeho pojetí „Města Šan-šuej“, což je jeho vize, jak vytvořit novou rovnováhu mezi společností, městem a prostředím skrze nové podoby architektury. Od návrhu „Plovoucího ostrova“ z roku 2002 vkládá Ma své skvělé nápady do mezinárodní praxe skrze řadu nápaditých prací, včetně takových jako Absolute Towers, Hutong Bubble 32, Muzeum Ordos, Čínské muzeum dřevěných soch, Fake Hills atd. Mezitím spolu s veřejností zkoumá kulturní hodnoty měst a architektury v rámci domácích i zahraničních sólových výstav, publikací a uměleckých děl.

V roce 2006 získal Ma cenu „Young Architects Award“ udělovanou organizací Architectural League of New York. V roce 2008 byl vybrán jako jeden z „20 nejvlivnějších mladých architektů“ časopisem ICON. Fast Company jej jmenovala jako jednoho z „10 nejkreativnějších lidí v architektuře za rok 2009“
a jedním ze „100 nejkreativnějších lidí v byznyse za rok 2014“. V roce 2010 se stal prvním architektem z Číny, který obdržel stipendium RIBA. V roce 2014 získal ocenění „Young Global Leaders (YGL)“ na Světovém ekonomickém fóru. V roce 2012 byl jeho ikonický projekt, dvě rezidenční věže v Mississauga v Kanadě jménem „Absolute Towers“, označen jako „Nejlepší výšková budova v Americe“ Výborem pro výškové budovy a městské prostředí (CTBUH).Ma vystudoval na Pekingském institutu pozemního stavitelství a architektury a má magisterský titul z architektury z univerzity v Yale. V současné době působí jako profesor na Pekingské univerzitě pozemního stavitelství a architektury.

Výňatek z nové knihy Ma Yansonga Město Šanšui
Starý Peking, mé dětství
Ma Yansong

Mé úvahy o městě Šanšui mají své kořeny v mém vztahu k přírodě – nikoli vůči “čisté” přírodě, jakou nalezneme mimo město, ale vůči izolovaným přírodním oblastem uvnitř něj. Jde o „urbánní přírodu“, jež mi umožnila překročit každodenní realitu a nalézt smysl sounáležitosti s městem. Dětství jsem strávil v historické pekingské čtvrti. Uprostřed každého dvora stál velký strom a zdálo se, že naše životy se odvíjely neustále pod těmito stromy. Byly to ale jiné stromy než ty, které lemovaly ulice. Lidé s nimi vedli po celý život intimní dialog; stály v centru jejich rodinných a společenských vztahů. Když jsem byl mladší, procházel jsem cestou ze školy parky Ťing-šan a Pej-chaj. V zimě jsem mohl bruslit na vodním příkopě u Zakázaného města. V létě jsem se učil plavat v jezeře Š‘-čcha-chaj a chytal ryby z mostu Jinding. Mít v tak velkém městě zvlněné kopce a uklidňující vodní plochy mi ve zpětném pohledu připadá jako utopie.

Peking je epické město zbudované v impozantním řádu, ale plné detailů, které nás opravdu přitahují a jsou důvodem naší náklonnosti k městu. Jak napsal Lao Še, „krása Pekingu je v mezerách a prázdných místech mezi budovami“. Právě tato prázdná místa vytvářejí holistický vztah mezi budovami, lidmi a přírodou. Urbánní centrum doplněné pahorky, vodními plochami a otevřenou krajinou může odlišovat Peking od všech metropolí světa.
Historických „Osm velkých památek Janjingu“ [Janjing, historické hlavní město dynastie Liao (916–1125), dnes součást Pekingu], mezi něž patří park Pej-chaj, je duchovní mapou města, jeho emocionálním kalendářem. Tyto bohaté mýtické krajiny jsou prostoupeny esencí prastaré čínské filozofie a estetiky. Působí jako stará plátna, s nimiž se lze setkávat v každodenním životě Pekingu a uchovávat je v paměti. Tento pozoruhodný příklad urbánní vize je fyzickou interpretací idylického přírodního světa pěstovaného v srdcích čínských lidí.

V průběhu civilizace zemědělské éry Číny se Peking vyhnul dopadu industrializace 20. století. Město se přímo vžilo do role politického a kulturního centra socialistické Číny. V uplynulých pěti desetiletích ohlašovalo každé nové věhlasné architektonické dílo nový směr v jeho vývoji. Bohužel se jeho novou určující charakteristikou staly mrakodrapy, auta a šedivá obloha. Dnešní Peking je světem odděleným od starého Pekingu, který vznikal v řádu a souladu s přírodou. Původní vize města se bohužel vytratila.

Úzké uličky nebo aleje (hutong) a domy s vnitřními dvory jsou životní mízou starého Pekingu, ale dnes jsou redukovány na malebné atrakce uvnitř tematických parků. Obyčejní lidé, kteří tu žili po generace, se dnes tísní bez sprch a koupelen, nebo jsou nucenými demolicemi vyháněni na periferie. Vzhledem k této urbánní atrofii a funkčnímu zmatku je podle mého názoru třeba provést změny soustředěné kolem každodenního života rezidentů hutongu. Není nutné přestavovat široké pruhy města, ale provést intervence v menším rozsahu s cílem zlepšit životní podmínky a revitalizovat smysl pro komunitu v prostředí, jež v těchto obydlených čtvrtích zůstalo.

V roce 2006 jsem formuloval “mikro-utopický” projekt, který jsem nazval “bublina hutong”. Tyto co do rozměrů nevelké moduly se vkládají do tradičních domovních dvorů a lze je využít jako studovny, ložnice, koupelny nebo k jakémukoli jinému účelu pro malé prostory. Doufám, že tyto bubliny budou mít vitalitu nově zrozených buněk a dodají staré architektuře další energii. Cílem programu je oživit celou komunitu transformací pouhých několika málo komponent. Před několika lety jsme postavili první „bublinu“ v jedné staré části Pekingu. Šlo o koupelnu a schody vedoucí na střešní terasu, umístěné v organické slupce připomínající jednobuněčné organizmy. Jejich zaoblené kovové exteriéry reflektují dávnou architekturu dvorků, stromů a nebe a hodí se k okolnímu prostředí. Spolu tu uvnitř snového světa reflexí existují historie, příroda a budoucnost na povrchu zmíněných organických těles. Odvrátíme-li pozornost od monumentální architektury velkého měřítka, budeme možná schopni se znovu zajímat o zlepšení podmínek každodenního života ve městě ve prospěch komunitního ducha.

Snahy o zachování koncepce starých pekingských staveb neznamená nutně, že budeme opět stavět staré domy s vnitřními dvory. Vzhledem k tomu, že budoucí města se musí nevyhnutelně vyrovnat s velkou hustotou osídlení, musíme se zamýšlet nad tím, jak vytvářet prostor sdílený s radostí, jak uspokojit touhu po harmonické interakci s přírodou a zachovat integrujícího ducha starých budov. Všechny tyto otázky mají vztah k našim základním lidským postojům a jsou určující pro to, zda mohou dnešní obyvatelé prožívat pocit sounáležitosti v urbánním prostředí.