English
Kontext a operativní prvky architektury
Jedním z faktorů, který činí architektonickou práci neustále zajímavou a inspirativní, je kontext.
Podíváte–li se dostatečně zblízka na souvislosti projektu – jeho fyzické, kulturní a ideologické prostředí –, naleznete nevyčerpatelný zdroj inspirace pro nová řešení každého architektonického programu. Ve skutečnosti lze prohlásit, že o tom, zda bude architektonický projekt v místě své realizace a v daném čase fungovat, rozhoduje v první řadě přístup k tomuto kontextu.
Z toho vyplývá, že aby mohla architektura pevně zakotvit v realitě, měla by být úzce spjatá se svým kontextem. V praxi proto provádíme u každého projektu podrobné šetření s cílem zahrnout do svých návrhů co nejvíc souvislostí.
Analýza místa a interpretace funkčního programu může pak vést ve svém výsledku k informované a různorodé architektuře, která je integrální součástí přírody a společnosti.
Podstatou architektury je vytvářet a uspořádávat prostor, což vychází z původní potřeby poskytovat člověku přístřeší – ochranu před podnebím a přírodou. Po několika tisíciletích se architektura vyvinula z primitivního stadia k určité autonomní formě umění zahrnující mnoho kulturních vrstev a představující složitou a proměnlivou kulturu stavění. Nutnost prospěšnosti a přizpůsobení specifickým podmínkám místa generovaly různá řešení pro stejnou potřebu, od eskymáckého iglú po severoamerické teepee. Fyzické podmínky vyplývající ze souvislostí tudíž vytvářely jasný počáteční bod, od nějž se odvíjel proces formování stavby. Paralelně k tomu si každý region vyvíjel vlastní identitu, v níž filozofie, náboženství a právo utvářely lokální rámec života.
Z toho vyplývaly odlišné kulturní kontexty, jež spolu s fyzikálními kontexty fakticky představují základ každé architektury.
V diskuzi o architektonické práci se často vracíme k tomu, co nazýváme operativními prvky architektury. Všechna velká architektonická díla – ať už to jsou mayské pyramidy, Corbusierova vila Savoye, Palladiova Villa Rotonda nebo Kunsthaal Rema Koolhaase v Rotterdamu – mají silnou kulturní prezenci a nabízejí odlišné prostorové zkušenosti: jejich rovnováha a přesnost překračují historický styl (antiku, gotiku, renesanci, baroko, modernismus, postmodernismus atd.) – kámen, cihla, kov nebo beton –, ale i prostorové vztahy, světlo, pohyb, proporce, měřítko, poměr hmoty a prázdna a strukturu. Tyto koncepce – operativní prvky – jsou prvořadými nástroji architekta. Jsou to stavební bloky, jež formují aktuální zkušenost, a tomu odpovídá účinek bez ohledu na dobu.
Žijeme v době, kdy se svět díky reálnému či virtuálnímu cestování zmenšuje. Globalizace poskytuje lidem na celém světě společné reference a nabízí architektům nové příležitosti – otevřenější přístup k různým idejím – a výzvy, tedy riziko, že zanedbají kontext a budou opakovat uniformitu postrádající smysl. Nicméně kombinace analýzy fyzického a kulturního
kontextu a přesnost ve využití operativních prvků architektury umožňuje stavět odlišné budovy pro určitá konkrétní místa, vytvářet podstatnou a smysluplnou architekturu. K dosažení výsledku, který se opravdu osvědčí a je odlišný, je třeba určitého jasného vidění. V zásadě je třeba oddělit architekturu od stylu – a místo toho začít od vjemu, fyzického účinku a prožívané zkušenosti.
Když začínáme s projektem, hledáme nejprve nejpřímější řešení, ptáme se: jak zní aktuální úkol, co klient potřebuje a požaduje, začínáme od pragmatické perspektivy ve vztahu k vícenásobným kontextům. Takové řešení lze formulovat bez ohledu na architektonickou formu.
Až když je vyřešen program, začíná architektonický design, vlastní aktuální architektonická dovednost. Za využití operativních prvků se přistupuje k vývoji vlastní logiky a potenciálu. Intuice a pragmatismus ovlivňuje požadavek po určitém výrazu a architektonické jasnosti, což může nezřídka vést k novým, neočekávaným řešením.
Tehdy se rozhoduje, zda se dobrá myšlenka promění ve výraznou architekturu.
Nejlepší architektura je dostatečně jasná, aby nabízela různé výklady v závislosti na tom, kdo, kdy a kde jste.
Muzeum umění v Kalmaru
Muzeum umění v Kalmaru vzešlo z vítězného návrhu v otevřené mezinárodní soutěži z roku 2004 a bylo slavnostně otevřeno 10. května 2008. Leží mezi vzrostlými stromy hlavního parku v renesančním městě Kalmar a je vybudováno na pozůstatku středověkého městského opevnění, v sousedství restaurace z 30. let od švédského modernisty Svena Ivara Linda.
Kalmar je ploché město a muzeum zaujímá novou pozici, která doplňuje horizontální charakter této městské krajiny. Je to nové místo uprostřed velice současného historického kontextu, které představuje nový pohled na dnešní společnost v širším smyslu.
Heslo soutěže bylo Platforma a to je i konceptuální myšlenka tohoto muzea, řada otevřených prostor pro umělecké aktivity. To se odráží i v konstrukci muzea, široké rozpony pro maximální variabilitu na každém podlaží, aby bylo možné měnit a přizpůsobovat nejen světlo, ale i prostor, podle konkrétní potřeby dané expozice.
Nové muzeum je černá, čtyřpatrová krychle obložená rozměrnými dřevěnými panely, které narušují skleněné otvory. Nachází se v ní kalmarská sbírka moderního umění a nabízí i prostory pro krátkodobé výstavy současného umění, video, performance a koncerty.
Svým měřítkem působí téměř domáckým dojmem, přesto muzeum nabízí řadu výstavních možností.
Dva hlavní prostory jsou bílá krychle, kde se dá celá jedna strana otevřít do venkovního parku, a podkrovní galerie osvětlená stropními vikýři, které zdvojnásobují její výšku. Kromě toho je zde veřejná umělecká knihovna a otevřená dílna.
Jedním z hlavních architektonických rysů je otevřené schodiště spirálovitě stočené po celé výšce budovy, počínaje novou vstupní halou spojující park a břeh jezera. Je to shora osvětlený prostor se všemi povrchy provedenými z pohledového litého betonu.
Čtyři patra, každé jiné, jsou na sobě naskládána a vytvářejí vertikální stezku do korun stromů poskytující řadu rozdílných prostorových zážitků i výhledy do okolí; na hrad Kalmar, jezero a centrum města.
Budova splňuje vysoké švédské standardy týkající se použití udržitelných, zdravých a obnovitelných materiálů i úsporného klimatického řešení. Základní struktura je z litého betonu, těžké jádro s vnější izolací, které pomáhá udržovat stabilní klima v interiéru; teplotu 21°C ±2 a stálou relativní vlhkost vzduchu 50 %. Velké rozpony jsou tvořené
betonovými deskami. Fasádu tvoří namořená černá překližka (600/900/1200 x 900 mm) připevněná ve vrstvách na rám z ořezané pomalu rostoucí borovice. Vnitřní výbavu tvoří pohledový beton, místní vápenec, černě namořené překližkové dveře a panely, bíle namalované zdi a stropy.
T&V navrhli i nábytek; lavičky, zelené stoly, šestiúhelníkové stoly z bílého jasanu a oceli a vybavení knihovny.
Muzeum umění Malmö
Gasverksgatan 22, Malmö, Švédsko/Sweden Vycházeli jsme z toho, že nové muzeum umění, jakožto veřejná a kulturní budova, představuje vzácnou příležitost vytvořit nový uzel v rámci města, který naruší městskou rovnováhu a napomůže rozvoji okolí. V Malmö, městě na jihu Švédska, byla příležitost vytvořit nové muzeum umění s neformálním a experimentálním charakterem, umístěné v bývalé budově elektrárny z počátku 20. století, které mělo doplnit hlavní muzeum ve Stockholmu.
Největší výzvou u tohoto projektu (kromě náročné osmnáctiměsíční lhůty na dokončení, od návrhu po slavností otevření) byla nutnost přizpůsobit stávající průmyslovou cihlovou
stavbu současným klimatickým a bezpečnostním předpisům, aby splňovala nejvyšší mezinárodní standardy uměleckých výstavních prostor. Brzy bylo jasné, že ve skutečnosti byla potřeba budova uvnitř budovy, současná přístavba ve stávajícím plášti. Tato radikální rekonstrukce byla nejen výzvou, ale přinesla i možnost vytvořit něco zcela nového.
Při pohledu zvenčí označuje nová přístavba vznik nového muzea. Přístavba obsahuje nový vstup a recepci, i kavárnu a novou horní galerii. Její perforovaná oranžová fasáda ladí se starší cihlovou architekturou a současně vnáší do oblasti moderní prvek. Perforovaný povrch dodává fasádě vizuální hloubku a dynamická
stínohra, kterou vytváří, ji zároveň oživuje.
Přízemí je kompletně prosklené, sluneční světlo prochází přes perforovanou fasádu.
Co se týká kontextu, nová přístavba si hraje s měřítkem. Z dálky je pochopitelná pouze ve srovnání se sousedními domy a všechny detaily stavby lze správně číst jen z bezprostřední blízkosti. Odstranění standardního „středního měřítka“ zvýrazňuje přítomnost muzea v bezprostředním městském okolí a současně mu dodává status znaku, který má vztah k celému Malmö.
Uvnitř byla budova prostorově zrekonstruována.
Dvě nová schodiště umožňují návštěvníkovi pohybovat se ve smyčce mezi turbínovou halou a horními patry expozice. Obě schodiště jsou uzavřená mezi dvěma stěnami, díky čemuž je turbínová hala rozdělená na tři samostatné části: výstavní prostor, dětské studio a samostatnou nakládací místnost (která funguje i jako výstavní prostor).
Tak jako u Muzea umění v Kalmaru, i tady jsme se snažili vytvořit výstavní prostory, které umožní umělcům a kurátorům upravit si podmínky pro každou výstavu zvlášť. Moderna museet Malmö (Muzeum umění Malmö) nabízí několik bílých krychlí; od téměř domáckého rozměru horní galerie po turbínovou halu, která se pyšní jedinečným prostorem o výšce téměř jedenácti metrů.
