EnglishFilozofie
„Někdy říkám, že každý projekt, soutěž nebo zadání, kterými se zabýváme, je jako zvláštní cvičení klasické gymnastiky. To je důvod, proč v naší kanceláři užíváme slovo cvičení častěji než projekt. Projekt nebo budova říkáme až tehdy, když se střetne s realitou a opustí papír. Do té doby jde o cvičení, protože ta umožňují paralelní aktivity, osobní, intelektuální a nezávislé šetření se zvláštním zaměřením, které lze pak případně zařadit do projektu, nebo taky ne. Tu fázi vývoje nepřetržitě sledujeme. Kreslení je zásadním postupem k tomu, aby bylo možno posoudit potenciál návrhu. Kreslíme a překreslujeme, znovu a znovu, a každý nový náčrt musí vyprodukovat novou možnost, jak formálně stvrdit stavbu v trojrozměrném prostoru, jak vytvořit model. Projekt se těmito novými možnostmi neustále posouvá vpřed, horečně se přesouvá sem a tam. Takový gymnastická cvičení dodávají naší práci ucelenost a srozumitelnost. Ověřujeme, zda je každý projekt-cvičení postupem, který poskytuje nové možnosti. Musíme také zajistit, aby nedošlo k záměně a ‚znečištění‘ nechtěným mixem projektů.“
Modely
„Od svých úplných začátků, od svého prvního projektu jsem své náčrty převáděl do drátěných konstrukcí. Myslím, že naše architektura přesně popisuje to, co ji činí realizovatelnou, a pokouší se zviditelnit základní linie, k jejímu pochopení. Nezajímá mě tolik konstrukční účel těchto linií, nýbrž jejich role v koncepci projektu. Právě ony jsou odpovědné za verifikaci potenciálu mého nákresu, za jeho nezbytnost. Kreslení v prostoru umožňuje účinně verifikovat platnost kresby samotné. Drátěné konstrukce jsou zjevně součástí procesu. Naše prostorové modely nejsou nikdy dokončeným projektem. Současné technické prostředky sice bezpochyby slouží vizualizaci výsledku mnohem lépe. My své konstrukce realizujeme pouze pro vlastní porozumění, slouží nám velmi dobře při hledání vnitřní soudržnosti projektu. Tento způsob práce činí z našeho studia investigativní prostor systematického vývoje procesu navrhování stavby, takže jsme schopni debatovat o návrhu zcela osobně, bez přihlížení k přísně architektonické produkci. Zároveň nám to umožňuje debatovat o přírodě jakožto původci všech těchto geometrií a aspirací transformovaných do architektury. Neustále je znovu překreslujeme, aby byly srozumitelné a dávaly smysl. Moje učitelská praxe získává v tomto smyslu pojmové obsahy, jež jsou víc instrumentální než koncepční, a vyžaduje naprosto na mně nezávislé studentské a odosobněné prostředí, což je podle mého názoru správné. Odstup mezi prací studenta a prací jeho instruktora může být dobrým měřítkem kvality vyučujícího.“
Náčrty
„Kreslení je stale dobrým prostředkem, jak si ověřovat myšlenky. Má jasně a s největší pečlivostí přeměňovat myšlenky a záměry, jež je třeba ještě objevit. Můžeme dokonce tvrdit, že si dokážeme představit jen to, co umíme nakreslit. Na papír kreslíme nutkavě, nákresy se překrývají s drobnými změnami, po sobě jdoucími přístupy a se změnami, které jsou často téměř nepostřehnutelné. Toto pojetí sérií, produkce sérií se nám zdá nanejvýš zajímavé, protože vnáší do naší práce mechanismus řádu a kontroly. Myslím, že v těchto chvílích ustupuje projekt téměř do pozadí ve prospěch práce, která získává vlastní smysl. Velmi mě zajímá práce Agnes Martín a vztah, který svou prací realizuje. Je to nepřerušovaná, stálá práce, absolutně osobní, závisející pouze na sobě samotné. Často si myslím, že některé z našich náčrtů lze vidět právě v tomto světle.“
