Výstava Escuelas Nacionales de Arte

Escuelas Nacionales de Arte — Národní školy umění

Na okraji Havany, ve čtvrti zvané Cubanacán, stálo v padesátých letech luxusní americké golfové hřiště. Blízko pláží “jen pro bílé” a kousek od vyhlášeného Yacht clubu, poskytovalo rozptýlení havanské smetánce. Po revoluci ale Američané zmizeli a Kuba začala hledat svou identitu jak politicky, společensky, tak kulturně.
Existují fotky, na kterých v lednu roku 1961 Che Gevara hraje s Fidelem golf na zmíněném hřišti a údajně po jednom takovém souboji a při drinku se rozhodli, že na místě golfového hřiště postaví nejlepší a největší školu umění, kde se nebude platit žádné školné. V té době už byl odstartován projekt na potlačení negramotnosti napříč ostrovem. 235 tisíc dobrovolníků se vydalo po celé Kubě, aby během roku snížili negramotnost z 25 % na 3,9 %. Školy umění měly sloužit jako výukové centrum až pro 3 tisíce studentů z Afriky, Asie a Latinské Ameriky, kteří by posléze reprezentovali socialistickou estetiku na Kubě i v celém Třetím světě. Tomuto megalomanskému záměru měla odpovídat i architektura škol. Musela být jedinečná. Nejlépe se pro tento úkol hodil Ricardo Porro, architekt, komunista, který se zúčastnil odboje proti Batistovi a který také před Batistovým režimem uprchl do Venezuely.
Krátce po revoluci se vrátil a přijal od Fidela naprosto nesplnitelný úkol: vyprojektovat školy za dva měsíce. V době utopického optimismu to bylo buď “ber, nebo nech ležet”.
Porro souhlasil a přizval si ke spolupráci dva italské architekty, také komunisty, které znal z Venezuely, Roberta Gottardiho a Vittoria Garatti. Koncem dubna roku 1961 se začalo pracovat na projektu. Bylo to krátce poté, co Fidel se svými stoupenci osobně potlačil vzpouru kontrarevolucionářů, kteří se vylodili v Zátoce sviní, což nesmírně podpořilo revoluční optimismus.
Architekti si zřídili hlavní stan v bývalé kapli u rezidence aristokratické rodiny Sarrá ve čtvrti El Vedado, kde se brzy začali scházet nadšení umělci té doby, hledači „nové kultury“ pro „nového člověka“. Architekti pracovali dnem i nocí spolu se svými nadšenými pomocníky, aby vyprojektovali pět různých staveb, každou pro jiné účely. Porro navrhoval školu moderního tance a výtvarných umění, Gottardi měl na starost školu dramatického umění a Garatti
byl zodpovědný za školy hudby a baletu.
Navzájem si do práce nezasahovali, dohodli se jen na třech základních principech, které měly celý projekt spojovat.
Objekty měly respektovat nádherně zelenou krajinu bývalého rozlehlého hřiště, kde měl být zachován původní country club, aby sloužil jako kanceláře a zázemí. Další zásada se týkala použitých materiálů. Kuba byla v té době velmi industriálně zaostalá a vinou ekonomické blokády ze strany USA (19. 10. 1960), byl nedostatek cementu a oceli. Museli se spolehnout na své vlastní zdroje, a to byla cihla a terakotové dlaždice. Barva těchto materiálů pro ně zároveň symbolizovala Kubu černou, Kubu, která měla mnoho afrických kořenů. Třetí princip vycházel z druhého, a tím byl návrat ke katalánské klenbě, která se stala spojovacím prvkem všech staveb. Měli štěstí, že náhodou objevili zedníka, říkali mu Gumersindo, jenž byl synem zedníka, který pracoval pro Gaudího.
Katalánská klenba nebo oblouk je velmi tenká, sílu nemá díky hmotě, ale díky konstrukci a formě. Je téměř nezničitelná.
V červnu roku 1961, kdy se ještě nezačalo kopat, a projekty nebyly hotové, chválil Fidel Escuelas Nacionales de Arte jako nejkrásnější akademii umění na světě a vyzdvihoval architekty jako velké umělce.
Později, v září roku 1961 se celé architektonické studio přestěhovalo na golfové hřiště, aby autoři projektu byli blíže započatým pracím.
Jeden projektant na tu dobu vzpomíná jako na ráj na zemi. Nádherné prostředí, úžasné pracovní nasazení, a pro obveselení si občas zazávodili na golfových vozících, které ještě fungovaly. Architekti nejenže pracovali na projektech, ale vzhledem k tomu, že po revoluci došlo k velkému odlivu architektů, kteří se etablovali za Batistova režimu, byl nedostatek profesorů. Porro, Garatti a Gottardi dopoledne učili a odpoledne jejich studenti pracovali jako brigádníci na stavbě. Studenti svého profesora vášnivě nazývali Le Porbusier nebo Poromini… a Porro dával lekce nejen v architektuře, ale i v umění a velmi rád během náhodných setkání na stavbě. Byli jako jedna rodina, architekti, dělníci, studenti, plni utopického nadšení.
Škola začala s výukou v roce 1962 a to ne proto, že by stavby byly dokončeny. Práce pokračovaly a na trávníku se zkoušel balet, mezi stromy někdo hrál na fagot a všichni si připadali jako součást něčeho nového, velkého.
Mezitím se svět změnil. Socialistické země třetího světa utrpěly ztráty. Přišly o Alžírsko, Čína se rozhádala se Sovětským svazem a Kuba se Sovětskému svazu začala přibližovat. Ale Vietnam se blížil válce a Kuba jako malá země byla izolovaná. Školy začaly ztrácet prioritu a došlo to tak daleko, že 26. 7. 1965 byly vyhlášeny jako dokončené, přestože tomu skutečnost zdaleka neodpovídala. Nastaly i další potíže, které souvisely s přijímáním sovětského modelu společnosti. Začala padat obvinění, že většina lidí, zúčastněných na projektu, jsou lidé z buržoazních rodin, že nejsou Kubánci, protože v době největších bojů byli v exilu … Architektura škol byla vnímána jako příliš živočišná, egoistická a dokonce homosexuální, protože postrádala pravé úhly, tak jak to doporučoval Chruščev se svými betonovými prefabrikáty.
Architekti byli obviněni z elitářství, byli považováni za kulturní aristokraty, jejichž práce jen demonstrovala sklony k narcismu a zálibu v buržoazních formách. Garatti a Gottardi byli navíc nařčeni z toho, že se nedokážou zbavit svých italských kořenů a dědictví středověku.
Havana byla před revolucí městem hříchu a komunisté ji chtěli „očistit“. Zejména smyslná architektura školy výtvarného umění začala být trnem v oku. Náměstí vagíny, fontána ve tvaru papáji, symbolu pro ženské přirození … To nemělo s revolučními myšlenkami nic společného.
Poté, co v roce 1964 dorazily na Kubu první betonové prefabrikáty, měl Fidel v říjnu dlouhou řeč, kdy vedle mnoha jiných témat rozebíral i trendy ve stavebnictví. Tři roky poté, co školy chválil, přišel s myšlenkou, že stavby by měly být hlavně ekonomické, standardizované, a kritizoval egocentrická kritéria některých architektů, kteří z každé stavby dělají zvláštní případ. Absolutně tím přejal názor Chruščeva, jenž odmítal architekty, kteří si takzvaně staví svůj vlastní pomník. Gottardi a Garatti se snažili přizpůsobit novým podmínkám, ale Porro neustoupil. Sám o tom říkal, že si připadal jak v Kafkově dramatu, kde tě někdo obviní, ty se máš cítit, jako kdybys spáchal prvotní hřích, ale o ničem nevíš. Nakonec, v červenci roku 1966, Ricardo Porro se svou ženou a synem a se dvěma obrazy od svého kamaráda Wilfreda Lama odcestoval do Paříže, aby tam začal nový život. Vittorio Garatti zůstal až do roku 1974, když předtím byl na 21 dní uvězněn za špionáž. Byl vyhoštěn a vrátil se zpátky do Milána. Jediný Roberto Gottardi zůstal.
Školy, které byly dříve pýchou revoluce, začaly chátrat, a jako by se na ně zapomnělo.
Částečně se využívaly jen dvě, škola výtvarného umění a škola moderního tance.
Během 80. let se studenti snažili o rehabilitaci škol, ale marně. V roce 1994 se škola moderního tance zúčastnila Havanského mezinárodního bienále, zdi byly natřeny, prostory zameteny, aby poprvé od roku 1963 posloužily jako výstavní prostor pro mezinárodní návštěvníky. V průběhu dalších let pokračovaly pokusy o rehabilitaci škol, nicméně až kniha „Revolution of forms – Cuba‘s forgotten art schools“ od Johna Loomise z roku 1998 přilákala dostatečnou mezinárodní pozornost. V roce 2000 byly školy nominovány do seznamu sledovaných památek „World Monuments Fund“ a až v listopadu roku 2010 byly Národní školy umění oficiálně uznány kubánskou vládou jako kulturní památka.
Pro cizince je téměř nemožné dostat se do objektu škol a volně se tam pohybovat. Během Havanského bienále 2015 se mi to dvakrát podařilo, ale také mne dvakrát vyhodili. Stačila jsem nafotit všechny školy, ale bývala bych tam ráda strávila mnohem více času.
Kniha „Revolution of forms” je, myslím, velkým mezníkem v historii škol. Autor, John Loomis, je sám architekt a profesor architektury žijící v Kalifornii.

Vittorio Garatti
(* 1927)
Vystudoval architekturu v Miláně, kde na něj měl největší vliv Ernesto Nathan Rogers.
V roce 1957 přijel do Venezuely a začal pracovat na projektu Banco Obrero. Na pozvání Ricarda Porra odjel na Kubu, aby tam vyprojektoval školu baletu a školu hudby.
Poté, co školy upadly v nemilost, pracoval na urbanistickém projektu Havany. V červnu 1974 byl obviněn ze špionáže, uvězněn na 21 dní, a v témže roce byl donucen opustit ostrov. Byl přesvědčen, že jeho vyhoštění bylo následkem
konspirace s CIA, která se snažila dostat ze země cizince, odborníky, kteří kolaborovali s režimem.
Garatti se vrátil do Milána a pokračoval ve své praxi. Rekonstruoval například Grand Hotel Galia. Mezinárodní tisk v listopadu 2012 oznámil, že dojde k rekonstrukci školy baletu pod záštitou slavného kubánského mistra baletu Carlose Acosty. BBC uvedla, že Acosta plánuje nový model baletní školy, který bude sloužit jako nezisková organizace.
Garatti protestoval, připadal si odstrčený, proto napsal dopis Kubánské komunistické straně, že si nepřeje, aby si Acosta privatizoval jeho školu. Založil výbor Vittoria Garatti, jehož cílem bylo získat prostředky na dokončení a renovaci tří z pěti škol: školy baletu, hudby a dramatických umění.

Roberto Gottardi
(*1927)
Vystudoval architekturu v Benátkách, kde jeho největším vzorem byl Carlos Scarpa. Po studiích pracoval v Miláně, v ateliéru Ernesto Nathan Rogers, kde se seznámil s venezuelským architektem a na jeho pozvání následně odjel do Caracasu. Spolu s Ricardem Porro a Vittoriem Garatti pracovali na projektu Banco Obrero, vedeném proslulým Carlosem Raúlem Villanuevem. V prosinci roku 1960 přijel na Kubu, aby se zúčastnil ambiciózního projektu na výstavbu škol umění. Projektoval školu dramatických umění. Byl jediný, který po skončení projektu na Kubě zůstal a dál působil jako profesor architektury. Vyprojektoval některé stavby, například Zemědělské centrum v Menocal a je autorem Kubánského pavilonu pro Expo v Montrealu 67. Od roku 2008 spolupracuje se státními organizacemi a snaží se zrekonstruovat a dokončit stavbu školy umění, která byla zastavena v roce 1965.

Ricardo Porro
(1925 Kuba — 2014 Paříž)
Vystudoval architekturu na Havanské univerzitě a dva roky pokračoval na Sorboně, kde studoval na Institutu urbanismu. V Paříži strávil hodně času s Wilfredem Lamem, kubánským malířem, který na něj měl velký umělecký i politický vliv. Právě díky němu se z Porra stal marxista. Na Kubu se vrátil v roce 1952, aby tam vyprojektoval sérii staveb, které dodnes patří k nejvýznamnější moderní architektuře ostrova.
Porro byl stoupencem kubánské revoluce a po neúspěšné generální stávce v roce 1957, kdy byly rozkryty jeho podvratné aktivity, musel Kubu opustit. Odešel do Venezuely a v Caracasu pracoval jako profesor urbanistického rozvoje a architektury. Tam se potkal s italskými architekty, Robertem Gottardim a Vittoriem Garattim, které si přizval ke spolupráci na školách umění v Havaně, když mu v roce 1960 Fidel Castro zadal tento projekt. Po šesti letech ale Kubu opustil a utekl s rodinou do Paříže, kde pracoval jako architekt, profesor architektury a umění, ale zároveň jako sochař a malíř.
Jeho první architektonické dílo v Evropě vzniklo v roce 1969 na žádost Robert Altman, pro kterého vytvořil Lór du Rhin centrum ve Vaduz, Lichtenštejnsku. Pokračoval dalšími projekty, je autorem Prázdninové vesnice na ostrově Vela Luka v bývalé Jugoslávii nebo vily Esfahan v Iránu.
Od roku 1986 spolupracoval s francouzským architektem Renaudem de la Noue. Získal mnoho mezinárodních ocenění.
Na Kubu se Ricardo Porro vrátil v březnu roku 1996 na pozvání starých přátel a architektů. Bylo domluveno, že bude mít pět přednášek, ale pak přišel povel z ústředí komunistické strany, že přednášky budou jen pro zvané. Porro pohrozil, že zruší cestu, a tak byly přednášky otevřeny i pro veřejnost.
Pro studenty architektury na Kubě byl Porro modlou, jeho přednášky byly vyhodnoceny jako nejdůležitější událost v kultuře za mnoho posledních let. Porro se pak vracel na Kubu v letech 97, 98 a postupně začala slábnout i kritika jeho díla a oficiální státní organizace uznaly hodnotu jeho práce.