EnglishZ historického hlediska, tedy i z pohledu dějin umění a architektury, představuje Olomoucký kraj poměrně nesourodou směs několika svébytných kulturních oblastí. Dominantní roli v něm odedávna hrála Olomouc s tradičně těsným vztahem k vídeňskému prostředí, odkud přicházeli nebo se sem vraceli významní tvůrci (J. Gartner, F. von Krauss, J. Tölk či Loosovi žáci a olomoučtí rodáci P. Engelmann, J. Groag). Nad „radikálními“ architektonickými formami (B. Čermák, L. Šlapeta) v meziválečné době převažoval tradicionalismus (K. Madlmayr a olomoučtí architekti německé národnosti), zatímco v následujících dekádách se navzdory nepříznivým podmínkám několik odvážnějších a osobitých architektonických projektů realizovat podařilo.
Vysokou uměleckou úroveň si od konce 19. století držely novostavby v Prostějově – „moravské enklávě pražské secese“ (J. Kotěra, E. Králík) –, který ovládala česká radnice a kde se dařilo průmyslu. Srovnatelné podmínky a tomu odpovídající výsledky i v éře první republiky bychom zaznamenali i v
nedalekém Přerově. Několik architektonických „perel“ najdeme také v Jeseníkách a na jejich okrajích (Kouty nad Desnou, Šumperk, Jeseník). Severní Morava sehrála zajímavou roli v rozvoji typizovaného individuálního bydlení po druhé světové válce (šumperák, OKAL Rýmařov).
Po roce 1989 Olomoucký kraj zaznamenal především několik zdařilých rekonstrukcí a úprav veřejných prostranství (nejen ve větších městech, ale i v menších obcích), které navíc mnohdy vzešly z prestižních architektonických soutěží (Olomouc, Přerov, Velká Bystřice). Výstava představuje velice úzký segment místní stavební produkce, který má ambici podat dostatečně výstižný obraz, rozmanitý jak z pohledu časového a místního určení, tak i z hlediska typologie a autorství jednotlivých realizací.