Pierre Hebbelinck

Pierre Hebbelinck
je belgický architekt a nakladatel. V Lutychu založil architektonický ateliér, kde dnes pracuje společně s Pierrem de Wittem. Kromě své práce architekta se věnuje intenzivní přednáškové činnosti. Přednáší o architektuře a nakladatelské práci v Belgii, ve Francii, ve východní Evropě nebo v Číně. V rámci svého působení na poli kulturní diplomacie pracuje v Latinské Americe (Peru a Chile) na strategii kulturního a politického rozvoje architektury. V roce 1996 zastupoval Belgii na 6. mezinárodní výstavě architektury v Benátkách. V roce 2004 založil nakladatelství Fourre-Tout, které vydalo již dvacítku titulů, k nimž patří edice Architexto (2006/2010) nebo reedice časopisu Equerre (2013). Ta dokládá jeho úsilí prosazovat uvědomování si procesů vytvářejících architektonickou kvalitu. www.pierrehebbelinck.net/fourretout/ Mezi jeho realizované projekty patří Muzeum současného umění (Mac’s) v bývalém objektu uhelných dolů v Grand Hornu, Maison des Citoyens (Občanský dům) v Bruselu a divadlo Théatre du Mane`ge ve městě Mons. V současné době se staví v Lutychu jeho nové divadlo a budou zahájeny práce na stavbě muzea
válečné historie a Muzea současného umění v Maubege ve Francii. Četné projekty pro soukromé zadavatele jsou pro něj projekční a realizační laboratoří.

Architektura v procesu stavby

„Jak drobný experiment, tak i velkolepé představení mohou být kvalitní, mít smysl.
Důležité je, že se snaží zajmout pravdu a život.
Zajetí rychle zabíjí. Nic také není uzavřeno.
Metody se musí neustále měnit.“ Peter Brook

Před časem jsme se začali zabývat vývojem architektonické praxe v Evropě v důsledku různých tlaků, kterým je architektura vystavena (ekonomických, politických, normativních, spekulativních). Setkali jsme se s architekty od Helsinek až po Granadu a diskutovali jsme s nimi. Nejsilnější tlak je ve skutečnosti vyvíjen na otázky formy. Všeobecným rozšířením soutěží se většina témat, nebo dokonce všechna, soustředila na otázku reprezentace. Neoliberální společnost 80. let přenesla své spekulativní chování na celou architektonickou produkci.
Proto si myslíme, že jiné místo reprezentace architektury, tedy stavba, staveniště, by mohlo být jakýmsi místem vzdoru, výsostným místem pozorování a postupů, které podrobují celou architekturu zásadním otázkám. Příspěvek, který chceme přednést v Praze (v místě, kde Bohumil Hrabal pracoval na své stavbě, jejímž materiálem byl jazyk a psaní), se chce zaměřit na otázky související s pojmem stavby. K tomu několik přípravných poznámek: Je stavba divadlem?
Je stavba hudbou?
Uvádí stavba do pohybu symboly?
Je stavba politikum?
Je stavba obrazem ekonomiky?
Je stavba poetická?
Je stavba uměleckým dílem?
Dokáže stavba spojovat?
Je stavba v historii architektury konstantou?
Řídí se stavba stejně ve světě nebo v Evropě?
Řídí se všechny naše stavby stejně?
Je stavba výrazem času?
Je stavba místem, kde dochází k předávání?
Je stavba místem, kde se experimentuje, tvoří?
Vypráví stavba příběh?
Ve svém příspěvku se pokusíme tyto otázky upřesnit s odkazem na postupy, které používáme jak v oblasti architektonické produkce, tak ve vydavatelské práci.

Maketa domu Tona a Liesbeth

Cesta z Grumelange do Martelange, Belgicko -lucemburská hranice
Liesbeth Vogelesang a Ton Schaap nám svěřili projekt domu v lokalitě La Côte v Martelange.
Jde o velký pozemek vytvářející krajinný celek
na břehu řeky Sauer. Terén se prudce svažuje až k řece. Investor si přeje jednoduchou, kompaktní architekturu, která bude zabírat malou část pozemku a respektovat krajinné hodnoty a specifickou topografii.
Hmota umístěná na nejvyšším bodě pozemku je koncipovaná jako tesaný objekt. Vysekaný, tvarovaný materiál je v surovém stavu a navazuje na své bezprostřední okolí.
Stavba je niterně spjatá s industriální minulostí kraje, kde se těžila břidlice, a chce zdůraznit dávné místní archetypy.