Smuteční obřadní síň

Svitavy, Nádražní 2113/8a 

Pavel Kupka – Bohumil Blažek (výtvarná spolupráce: Karel Nepraš, Markéta Lierová) 

1968–1971 

Něžně brutalistní stavba smuteční síně v areálu svitavského hřbitova představuje jednu z nejpůsobivějších veřejných staveb české architektury z období let 1948–1989. Svůj výraz čerpá z estetiky pohledového betonu, odkazující na poválečnou tvorbu Le Corbusiera, v níž se uplatňoval tvůrčí princip dekalku/otisku dřevěného bednění do surové hmoty asociovaný pro svou jemnou texturu s vrásněním lidské kůže. Svažitý terén parcely umožnil skrýt technické zázemí stavby v přízemku. Komorně a současně prostorově velkoryse působící budova je plná křehkých kontrastů: nepropustné hradby betonových stěn s neupraveným povrchem doplňuje prosklená stěna, umožňující smutečním hostům pohled na panorama města, skladbu pravoúhlých objemů citlivě oživuje válcový obal schodiště na zpěvácký kůr. Ústřední prostor interiéru – smuteční síň s vrchním bazilikálním osvětlením v sobě spojuje kvality intimity a smířlivého neklidu prázdna konce pozemského bytí. Tematický svorník výzdobných prvků smuteční síně, kongeniálně procítěný ve spolupráci architektů Pavla Kupky, Bohuslava Blažka a Markéty Lierové se sochařem Karlem Neprašem, tvoří symbolika plynutí času a koloběhu lidského života. Odráží se v kotouči slunečních hodin, rezonuje ve zvonech, zavěšených na triádě konzol nad vstupní předsíní, v motivu mramorové výplně kruhového okna, filtrující prudký jas venkovního světla do mysticky laděného mlhavého fluida, a také v dráždivě unikavé plasticitě siluet mužských a ženských postav iluzivně vystupujících z jižní stěny síně.