English
Předsednictví České republiky v Radě Evropské unie je krom jiného vzácnou příležitostí připomenout výrazné kulturní hodnoty naší země, ležící v srdci Evropy. Těmi kulturními hodnotami nejsou jen světoznámá česká hudba, literatura či výtvarné umění, ale také prostředí českých měst a české krajiny, formovaných po staletí prací našich předků i našich současníků.
Publikace, kterou právě držíte v rukou, připomíná 120 osobností naší architektury, jež se svou tvorbou nesmazatelně zapsaly do podoby našich měst, vytvářely jejich architektonické klenoty, osobitost a neopakovatelný charakter. Lze z ní vyčíst celé dramatické dějiny, kterými Čechy, Morava a Slezsko procházely od začátku moderny na přelomu 19. a 20. století až po dnešek, tedy přibližně za období 120 let.
Považuji za důležité, že vedle významných českých a moravských osobností jsou zde připomenuti i významní tvůrci ze zahraničí, jejichž tvorba u nás zanechala výrazné stopy. Je potřeba ocenit snahu autorů knihy alespoň částečně splatit dluh minulých generací za období, kdy naše sounáležitost s mezinárodním dialogem byla drasticky limitována. Publikace tak sleduje cestu, na jejímž počátku stál Jan Kotěra, když si v roce 1900 vytkl za cíl propojit naši architekturu s evropskou. Je to cesta, na kterou jsme se po roce 1989 mohli znovu vrátit, a navázat tak na sebevědomé úsilí našich předků v této oblasti. Publikace proto zahrnuje i tvorbu posledních tří desetiletí, realizovanou již ve svobodné atmosféře a v přirozeném kontaktu s celosvětovým vývojem.
Architekturu mám rád a dlouhodobě se o ni zajímám, s několika známými architekty mě pojí i dlouholeté osobní přátelství. Věřím tomu – a dokazuje to i řada výzkumů –, že když člověk žije v pěkném prostředí, stává se nejen kultivovanějším, ale je to pro jeho život celkově prospěšnější. Proto je třeba tomu, co a jak stavíme, věnovat mimořádnou pozornost, inspirovat se minulými úspěchy, ale také se poučit z chyb a selhání. Už jsem kdesi napsal, že celý život bydlím v brněnských Černých Polích, kde je řada staveb moderní architektury, zvláště té funkcionalistické. Stojí tu nejen proslulá vila Tugendhat, ale je zde třeba také věhlasná kavárna Era architekta Josefa Kranze. Nebo Masarykova základní škola od architekta Mojmíra Kyselky, kterou jsem navštěvoval ve svém dětství. Dlouhá léta jsem se však v komunistickém režimu musel dívat na to, jak mnohé architektonické skvosty chátrají, či jsou dokonce bořeny. Tyto časy jsou naštěstí minulostí.
Přál bych si, aby na úsilí mnoha generací vynikajících architektů, popsané v této knize, úspěšně navázaly i ty další, pracující v nových technologických a společenských podmínkách třetího tisíciletí. V tom také vidím hlavní poselství této publikace – nejen si to nejlepší z architektury minulosti připomínat, ale také to nadále tvůrčím způsobem rozvíjet.
Petr Fiala
předseda vlády ČR
